Dnes tomu již budou 2 roky, 5 měsíců a 14 dní, co zase slyším! Pravda, zdaleka ne všechno, zdaleka ne všemu rozumím, některé zvuky jsou mi vysloveně nepříjemné, ale rozhodně poslech s kochlíkem (mé důvěrné označení pro kochleární implantát) předčil veškerá očekávání. Ještě před operací jsem byla totiž několikrát upozorňována, že nácvik opětovného slyšení bude dlouhodobým procesem, zvuky budou jiné, než jak jsem je měla naposlouchané se sluchadly a že: „Budete muset pracovat se sluchovými vjemy a učit se znovu poslouchat,“ pravil pan doktor v Motole. Doufala jsem tedy, že uslyším ALESPOŇ NĚCO a nebudu již v takovým zvukotěsným vakuu!
Zanedlouho po operaci došlo k nastavení řečového procesoru (vnější části kochlíku) a rehabilitace mohla začít. Probíhala nějak takto:
Prvních pár dní po nastavení ve znamení zvukové smršti.
Jedním slovem: SÍLA. Ze všech stran na mne útočí doposud neznámé zvuky. Po téměř celoživotní redukci sluchu a pár měsících absolutní hluchoty bylo třeba se v té změti naučit orientovat a snažit se rozeznávat co k čemu a kam.
„Slyšíš to?“ tázala jsem se třeba manžela na procházce klidným městečkem. „Jako co?“ položil mi tolik charakteristickou otázku pro toto období. Ladila jsem svůj poslech s jeho, abych následně zjistila, že s největší pravděpodobností slyším posunování vlaků na nádraží. (Nemohla jsem si ten zvuk spojit s viděným, nádraží bylo od nás vzdálené 0,3 (!!!) km.)
V noci, když byl klid a já se uvelebila s knížkou v ruce na sedačce, pátrala jsem po dalším rušivém zvuku, který mne svojí pravidelností poněkud znervózňoval. Trvalo mi pár večerů, než jsem odhalila původce: tikot nástěnných hodin ve vedlejší místnosti. (Taky zvuk, který jsem do té doby neznala.)
Doma fascinovaně poslouchám ťapkání psa, křik andulky, synkův dech při spaní, snažím se porozumět lidské řeči. Ta je pořád hodně zastřená a málo srozumitelná. Neházím však flintu do žita, ono to přijde!
Půl roku po zapojení:
Již rozeznávám, když na mne někdo zavolá jménem. Rozumím jednoslovným odpovědím svého syna, aniž bych mu přitom musela nutně vidět na pusinku. Zkouším telefonovat: „Ahoj, kde se sejdeme?“ „Kde že?“ „Prosím Tě, fakt Ti špatně rozumím, napiš mi smsku, jo?“ No jo, zkouším to vesele dál.
Naprosto však nerozumím hudbě. Pokud jsem ji neměla naposlouchanou z dob se sluchadly, nejsem s to rozeznat rytmus, melodii, slyším pouze nepříjemný neidentifikovatelný hluk. Ach jo!
Rok po nastavení:
Z poloviny rozumím nádražnímu hlášení odjezdů a příjezdů vlakových spojů. Dostatečně se orientuji v okolních zvucích. V televizním a rozhlasovém vysílání rozeznávám základní fráze typu: „Přejete si, pane?“ „Uvidíme se zítra,“ atpod.
Zaznamenávám pokrok v poslechu hudby: poprvé po letech si užívám poslech skladby skupiny ABBA. Jasně, slovům nerozumím, ale na melodii se rozpomínám a nemohu se odtrhnout. Vedle hudby si také mnohem intenzivněji uvědomuji ševelení, šustění, šumění a švitoření listí v korunách stromů (vím, že je to trochu klišé, ale kdy jste se naposledy zaposlouchali do zvuku, který dokáže vytvořit vítr, prohánějící se mezi stromy? To vám je taková nádhera!! Pro člověka, který nikdy nic podobného neslyšel, naprosto nepředstavitelná.)
2 roky po nastavení:
Poslech je již stabilizovaný, pokroky přicházejí pomaleji. Televizi sleduji pouze se zapnutými skrytými titulky (navolením čísla 888 na teletextu), při hovoru jsem stále závislá na odezírání, telefonovat si troufnu pouze s rodinnými příslušníky a za použití holých vět. Sice to tak možná nevypadá, ale kochlík mi neskonale usnadňuje žití a já jsem za něj maximálně vděčná.
Ale podělím se s vámi ještě o jednu čerstvou novinku: nedávno jsem byla na akci, kde součástí doprovodného programu bylo sólové vystoupení operní pěvkyně.
„Ježiškotku, to mi bude zase rvát uši,“ říkala jsem si a přemýšlela, zda mám kochlík vypnout teď nebo až potom. Operní a operetní zpěv pro mne představoval do té doby tabu. Když jsem ještě využívala sluchadla, nedal se tento styl hudby vůbec poslouchat. Pro mne moc ječivé, moc vysoké, zážitek nulový. A protože kochlík zpracovává melodie snad ještě hůř (alespoň já to tak subjektivně vnímám), byla jsem rozhodnutá těch pár minut prostě nějak přetrpět. Jenomže pak nastoupila mladá operní pěvkyně a.......... ... a svět se zastavil. Nikdy, opravdu NIKDY bych si nepomyslela, že vážná hudba dokáže tolik chytit za srdce. Jak jinak vysvětlit husí kůži a slanou vodu, stékající mi po tvářích? Jak jinak vysvětlit, že nevnímám okolí a téměř se bojím dýchat? Jak jinak vysvětlit, že až hmatatelně cítím svěží závan nefalšovaného ŠTĚSTÍ?
Vážená paní Pavlíno, moc Vám tímto děkuji za neuvěřitelně krásný zážitek! :-)
A vám ostatním přeji krásný poslech života! Zaposlouchejte se, ono to vážně stojí za to!
PS: přemýšlím, zda a kam zajít na operu. Trochu se obávám, aby mi kochlík nezpracovával spíše hudbu živého orchestru a nepotlačoval přímé pěvecké vystoupení. Budu muset asi pro začátek zvolit spíše komornější pojetí. Nemáte nějaké tipy na „zlatá hrdla,“ prosím? Děkuji.
