„Je mi líto, že jsme vám nepomohli,“ uzavřela léčbu mého šokujícího náhlého ohluchnutí paní doktorka. Následovalo nepříliš fajn období, jehož vzpomínkový sestřih vám zde nabízím.
Začátek května roku 2009: „VRUUUUUUUUUUUUUUUUM!“ „Ježiš, já nic neslyším!“
Květen: Hledání odpovědí na otázky KDO, KDY, KDE a JAK mi může pomoci zase slyšet. Následné shánění kontaktů na specializovaná pracoviště URL, objednávání se, nastavování jiných typů sluchadel, léčba.
„Broučku, maminka teď neslyší, nemá sluchátko,“ bylo třeba vysvětlit tříletému synkovi, „když mi budeš chtít něco říci, musím ti vidět na pusinku, rozumíš?“ Nevím, nakolik synek mé vysvětlování pochopil, ale faktem je, že se na situaci geniálně adaptoval. Možná pomohlo i to, že jsme neměnili žádné naše zažité zvyky. Stále jsme si spolu zpívali (i když jsem nebyla schopná rozeznat, nakolik hlasitě a v jakém tónu se můj zpěv nese), stále jsme recitovali a četli, chodili na výlety, neodmítali návštěvy.
„Nebojte se vlka nic, on se mi sluch dřív nebo později vrátí!“ uklidňovala jsem všechny kolem sebe.
S přehledem jsem to zvládala.
/Střih/
Červen: Vyšetření ve FN Motol. Stanovena konečná diagnóza: neléčitelná ztráta sluchu. Potvrzení diagnózy primářem Vojenské nemocnice Praha. Šok. Nátlaky okolí na operativní zákrok.
„Co obnáší ta operace, která navrací sluch?“ tázali se mě rodinní příslušníci. „Musíš do toho jít, my se všichni složíme,“ pohladila mě po tváři maminka, v jejíchž očích mi bylo zase kolem pěti let. „Mami, to je operace hlavy, alespoň já to tak vidím,“ snažila jsem zabránit tomu, aby se rodina upnula na jediné možné řešení mé situace, „a já nevím, zda bych byla ochotná do toho jít.“
„Však ono se to zase spraví,“ uklidňoval jsem samu sebe. „Chce to jen odpočinek a změnu podnebí.“
Stále jsem to zvládala.
/Střih/
Červenec: Pomalé ignorování společenským událostí z důvodu neslyšení.
„A co tam jako budu dělat? Koukat na vás?“ odmítala jsem nabídky na oslavy narozenin, svátků a podvečerních grilovaček. Přestože jsem poměrně společenský člověk, byla jsem tehdy ochotna chodit pouze na menší sešlosti, kde jsem měla všechny zúčastněné pokud možno v zorném poli. Kde bylo dostatek světla a kde jsem byla schopna alespoň v kostce pochopit, o čem je řeč. V té době se mi podařilo vypilovat schopnost odezírání na maximální možnou míru.
„Že by se to nespravilo?“ začínala jsem se připravovat na nejhorší. „Ještě počkám, však je tu přece jen možnost kochleárního implantátu.“
Pořád jsem to zvládala.
/Střih/
Srpen: Znovuobjevení internetu a jeho možností. Dovolená.
„Víš, já si neumím představit, co bych dělala na tvým místě,“ svěřila se mi jednou kamarádka, „najednou nikoho a nic neslyšet. Jaký to je?“
„Vyčerpávající,“ zněla má odpověď. Znamenalo to být neustále ve střehu, pořád monitorovat okolí, dítě prakticky nepouštět z očí. Nadhled, vtip a zdravý rozum jsem neztratila mj. díky internetu. Respektive díky jeho komunikačním možnostem: fcb, skype, chatu v klubovně stejně „postižených“. Možnost probrat každodenní boj s někým zasvěceným – k nezaplacení.
„Asi žádný návrat sluchu nebude, “ unikl mi po krásné dovolené povzdech.
Už jsem to přestávala zvládat.
/Střih/
Září: Nástup syna do školky. Pochopení učitelek. Žádost na děkanát VŠ o přerušení studia ze zdravotních důvodů (žádosti vyhověno). Nepochopení na úřadech, nepochopení v práci.
„Promiňte, já neslyším, mohla byste se na mě dívat, když mluvíte?“ poprosila jsem jednou takhle na úřadě tamější pracovnici. „VAŠÉÉ RODNÉÉ ČÍSLOO!“ zařvala na mě. Byla jsem z její reakce v takovým šoku, že jsem se ani nedokázala adekvátně bránit. Odcházela jsem nejen neslyšící, ale i mírně retardovaná. (Alespoň v očích úřednice určitě.)
Problémy nastávají i v práci. Jakmile se pracovalo pod stresem, stávala jsem se snadným terčem, a i když jsem se spolupracovnicemi vycházela vcelku dobře, byla tendence všechny problémy svést na mě. Neslyší, nemůže se bránit. Snažila jsem se lecco ignorovat, nad lecčím mávnout rukou, párkrát se bránit, ale… bolelo to. A docela fest to bolelo!
„Nemůžu za to, že jsem hluchá! Já si to nevybrala! Jděte všichni do háje!“
Nezvládala jsem to.
/Střih/
Říjen: Absolvování série vyšetření ve FN Motol.
„Vy jste podle výsledků všech vyšetření ideální kandidát na kochleární implantát,“ sdělil mi po týdnu, stráveném v Motolské nemocnici, pan primář a ještě jednou vysvětlil, v čem tato neuroprotéza spočívá. Laicky řečeno: do vnitřního ucha zasazen svazek elektrod, který je spojen s destičkou a magnetem umístěnou pod kůží (je třeba za tímto účelem zbrousit lebeční kost). Po zhojení je zapojena vnější část, tzv. řečový procesor (vypadá jako větší sluchadlo s cívkou) a postupně se nastavuje slyšení. Nevíte však, jak a co uslyšíte, nakolik budete rozumět, co vám to ve finále přinese.
„Tak jak se rozhodnete? Chcete rovnou napsat termín operace?“ optal se mě pan doktor při odchodu na pokoj.
„Chci slyšet za tu cenu?“ tázala jsem se pak já sama sebe a za pár dnů sdělila lékaři a rodině vyčerpávající odpověď: „ Nejsem si sice úplně jistá, mám strach, ale asi ano! Zkusím to!“
Však to zvládnu!
Opravdu jsem do toho šla? Počkejte si, dozvíte se…. :-)
