„Přijďte, až se holka naučí spolupracovat,“ slyšela moje maminka od lékaře na Ušním, nosním, krčním, když se mnou, coby tříletým dítkem, přišla na vyšetření. Ano, nespolupracovala jsem. Ale víte proč? Protože jsem pana doktora prostě a jednoduše neslyšela.
Ovšem tento odborník na ušní problematiku pravděpodobně zastával názor, že slyšení je pouze záležitostí vůle. Je třeba tak dlouho trénovat poslech, až se sluch prostě obnoví a ztracená funkce navrátí. Howgh poprvé! Maminka to tenkrát těžce nesla a dneska se jí vůbec nedivím. Když vyhledáte lékaře s tím, že máte obavu o sluch vašeho dítěte a spoléháte na odbornost lékařského povolání, pak jste z takového doporučení, mírně řečeno, v šoku. Když jsem o tom s maminkou nedávno mluvila, říkala mi:
„Víš, Romi, pro mě by tenkrát bylo snad i přijatelnější sdělení, že bohužel ztrácíš sluch. Odejít bez verdiktu a ještě s nálepkou, že mám blbé dítě…. To nikomu na pohodě nepřidá.“
Abyste tomu rozuměli, lékaře vyhledali rodiče až po pár týdnech pozorování mé maličkosti. Všimli si například, že jsem přestala odpovídat na dotazy, neotáčela se, nereagovala tak, jak bych reagovat měla. Podotýkám, že žádnou vážnější nemoc jsem neprodělala, antibiotika nebrala, zánět středouší se mi také vyhýbal a již v roce a půl jsem mluvila v krátkých větách. Nic také nenasvědčovalo tomu, že by byl sluch poškozený v průběhu porodu. Ani z hlediska dědičnosti jsem nebyla označena za rizikového jedince, problém se sluchem se do té doby v naší rodině prostě nevyskytoval. Možná právě tato skutečnost vedla milého pana doktora k závěru, že jde o poruchu přechodnou, nikoliv vadu trvalou, a že tedy nemá cenu si s tím příliš lámat hlavu.
Mýlil se milý pan doktor. A poměrně hodně se mýlil. Naštěstí se maminka po pár bezesných nocích s promáčenými polštáři rozhodla nevzdat. Se sluchem jsem na tom byla stále stejně i přes každodenní sluchový trénink (co kdyby přece jen, že?), vzala mě tedy za ruku, mladší sestru do kočárku a vyrazila do boje znovu. Tentokrát si vydupala alespoň kontakt na specializované pracoviště, vzdálené přes 150 km. Na nic nemělo cenu čekat. Taťka nakopl naše rodinné auto značky Lada a ujížděli jsme směrem…. co bych ostatně zamlčovala, směrem Brno. Na toto vyšetření se již útržkovitě vzpomínám: dlouhé čekání v nemocniční chodbě, pak laskavá paní doktorka, mačkání tlačítek dle poslechu v audiokomoře, obrázek. A na konci toho všeho diagnóza: středně těžká nedoslýchavost na pravém i levém uchu, následné přidělení sluchadel.
Tenkrát za mě rodiče sice vybojovali bitvu, ale zdaleka nevyhráli válku. Další tvrdý oříšek představoval začátek povinné školní docházky. Bydleli jsme v okresním městě s minimálně třemi základními školami. A ani do jedné mě nechtěli vzít! Prý proto, jak mamince objasnil ředitel jedné ze škol, aby mi nebránili ve vzdělání. Howgh podruhé! Byla nám nabídnuta speciální ústavní škola. Kdo tu dobu pamatujete, vybavíte si úroveň. Skončit v ústavním školství, rozhodně tu dnes nepíšu. A v této době se opět projevila bojovnost mé maminky. Dohadovala se s ředitelem jedné ze škol tak dlouho, až ten s mým zařazením do vzdělávacího programu souhlasil. Ovšem nebylo to lacino. Následovaly pedagogicko psychologické poradny, kde se zkoumal můj zachovaný intelekt a rozumové schopnosti. A protože jsem v opakovaných testech vykazovala nadprůměrné výsledky, byla jsem nakonec přijata. Povinnou školní docházkou jsem se protloukala s vyznamenáním.
Asi si teď říkáte, no jo, byla jiná doba, proč to ta ženská vytahuje? Omyl! Jiná doba sice byla, ale přístup kompetentních osob na mnoha místech zůstává stejný! V rámci své profese se setkávám s maminkami, u jejichž dětí byla diagnostikována těžká sluchová vada. Spousta těchto matek bojovnic získala doporučení na vyšetření ORL až po mnoha urgencích pediatra. Jedna maminka za všechny:
„Já vím, že se na synovu vadu přišlo pozdě. Až v jeho čtyřech letech. Ale nikdo mým obavám nepřikládal význam. Syn byl podle jiných jen opožděný/introvertní a já nevím jaký. Opravdu už jsem musela u pediatričky zaujmout nekompromisní postoj a trvat na vyšetření. A víte, co mi napsala do karty?“ odmlčela se tato bojovnice a my pojali neblahé tušení. „Že jsem hysterická matka!“ Howgh potřetí!
A proto apeluji na všechny maminky, které mají podezření, že se sluchem jejich děťátka není něco v pořádku: matky, nedejte se! I kdybyste měly získat nálepku hysterek, zdraví vašeho dítěte za to stojí! A kdo ví, třeba vám pak jednou poděkují stejně tak, jako chci nyní poděkovat i já: Mami, tati, díky za vaši bojovnost! Díky za to, že jste to nevzdali a věřili ve mě! Jen díky vám jsem taková, jaká jsem! Mám vás oba moc ráda!
