…..optala se mě sestřička v porodnici. Pánové prominou, dotyčnou sestřičku nezajímaly ani tak intimnosti z mého sexuálního života, jako spíše záležitosti týkající se vstávání k dítěti a mých budoucích výchovných metod.
„Tak za prvé – mám manžela, za druhé – existuje signalizátor dětského pláče, určený právě pro těžce sluchově postižené, víte? Něco jako chůvička, jen vizuálně důraznější,“ dala jsem se do vysvětlování.
„Hm,“ dostalo se mi výmluvné odpovědi.
„No, já nevím…“ dostalo se mi druhé výmluvné odpovědi od matky, s níž jsem sdílela pokoj.Byla to, považte, matka již dvojnásobná! Já měla podle ní hned dva silné nedostatky – status prvorodičky a status zdravotně postižené. Případ pomalu hodný sociálního odboru.
Pozorovala jsem ten malý, zdravý, rozkošný uzlíček ve svém náručí a ucítila v očích slzy. Proč musím, den po porodu a pod tíhou hormonů, čelit zase nějakým narážkám týkající se mé sluchové vady? To nemůžu mít aspoň den klid!? Copak je vada sluchu překážkou ve výchově?
Samozřejmě, že NENÍ!
„Ale co když přece jen je?“ začalo mi našeptávat mé slabší já. Být to za jiných okolností, nic mě v přesvědčení nezvyklá. Jenomže normální okolnosti to nebyly. Vzala jsem tedy telefon a vytočila číslo na manžela. „Co blbneš? Samozřejmě, že to zvládneš! Vykašli se na ně, na baby! Nemají o tom ani páru!“ dodával mi odvahu mužíček.
Jenomže to se lehce řekne, ale hůře udělá. Pochybovačnou sestřičku jsem naštěstí do konce mého pobytu v nemocnici nepotkala. Spolubydlící jsem však musela trpět celých 5 dní, a rozhodně se nedá říci, že bych ji o mých mateřských kvalitách za tu dobu nějak přesvědčila. Naopak. Malý nechtěl jíst, nepřibíral. S tím se potýká mnoho matek, jde vcelku o pravidelný jev. V mém případě však byla synova neochota jíst, alespoň podle mínění spolubydlící, způsobena s největší pravděpodobností mojí sluchovou vadou. Logika uvažování, kterou jsem nechápala a přiznám se, stále nechápu. Uznávám, měla bych sice být se svými zkušenostmi a ve svém věku už k některým rádoby logickým názorům imunní, že? Taky většinou jsem. To jen někdy to prostě nějak nevychází.
Ono už v době těhotenství se totiž našli tací, kteří mi dávali slovními i mimoslovními projevy různě najevo, že mi v případě výchovy zrovna moc nevěří. Kupříkladu manželův spolupracovník:
„Tak jsem se dneska v práci pochlubil, že čekáme rodinu,“ hlásil mi jednou takhle večer manžel. „Víš, co mi na to řekl Tamten? Že ta výchova stejně bude na mě, jako na otci. Že ty s tou tvojí vadou nebudeš asi moc kompetentní.“
„To si děláš srandu, ne?“ musela jsem se ubezpečit, že tentokrát jsem opravdu ale fakt dobře slyšela. „A cos mu na to odpověděl?“
„Nic!“
„Nic?“ nechtělo se mi věřit. „To ses mě ani nezastal?“
„A co jsem mu měl asi tak říct?“
„ Já nevím. Třeba to, že jsem v tomhle směru naprosto normální, že mi věříš a že bych mu za takové řeči mohla klidně jednu natáhnout!“
„Ty a natáhnout?“ zasmál se manžel, aby odlehčil situaci.
„Hele, nechtěj mě naštvat! Umíš si vůbec představit, jak mě urazil?“ začala jsem pomalu přecházet do ofenzívy.
Samozřejmě, že si to představit neuměl! Není v mé situaci, a je to chlap! Měla bych to chápat! Pche!
Faktem je, že takové zcestné poznámky pronášeli ponejvíce lidé, kteří mě vůbec nebo skoro vůbec neznali. Většinou ani nevěděli, co to vada sluchu je. Tak jsem se je snažila s ohledem na jejich neinformovanost tedy chápat. Fakt jsem se snažila!
Zároveň jsem však přemýšlela, proč uvažují tak, jak uvažují. Uznávám, nejsem asi podle zákona přírody ten silou hýřící tvor. Mám nějaký zdravotní handicap. Ale copak žijeme v džungli? Já měla za to, že v 21. století!? Uprostřed civilizace, která s sebou nese různé technické vymoženosti, více či méně kompenzující určité zdravotní neduhy.
Zde malý výčet možností:
• Nedoslýchaví – sluchadla, elektronická chůvička, signalizace telefonu, domovního zvonku ...
• Neslyšící – kromě sluchadel to samé. Pokud mají kolem sebe slyšící babičky, dědečky, tety apod., jejich dítě se naučí mluvit stejně v pohodě jako dítě slyšících rodičů. To znamená, že vývoj dítěte jde správnou cestou! (Zdůrazňuji na žádost neslyšící známé, která zase – jako znakující – odpovídala na otázky týkající se komunikace s dítětem. Že umí dítě již od malička dva jazyky, to je plus, které si také málokdo uvědomuje.)
Tak! A vysvětlí mi teď někdo, kde by měl být tedy problém? Pořád totiž nevím.
Matkou (tedy přesněji „maminkou zlatou“) jsem už pět let, a troufám si říci, že snad dobrou! Občas sice zvýším hlas, občas plácnu přes zadek, občas nejsem až tak důsledná, jak bych měla být. Ale nic z toho nesouvisí se sluchovou vadou! Souvisí to s tím, jaký člověk je!
A mimochodem – elektronickou chůvičku jsem ani nevyzkoušela! Prostě jsem několik měsíců spala jen na jednom boku, abych mohla mít sluchadlo a slyšela byť jen povzdech miminka. To je taky jediné, v čem jsem se zatím mýlila – když jsem předpokládala, že mě bude v noci manžel k malýmu budit. Poměrně brzy jsem totiž zjistila, že když chlap spí, tak prostě spí! A úplně v pohodě zaspí i brekot vlastního dítěte. :-)
Přeji všem krásné dny!
