Neutěšený pohled na současný silniční provoz je často přičítán špatné práci autoškol. Na tom samozřejmě kus pravdy je, ale daleko zásadnější problém spočívá v tom, že celý systém přípravy řidičů je nastaven přinejmenším nesprávně.
Předpisy autoškolám umožňují použít při výcviku buď trenažér nebo autocvičiště, realita je ovšem taková, že mnoho autoškol z toho nepoužívá ani jedno. V lepším případě vezmou žáka na dvacet minut na nějaké parkoviště, v tom horším rovnou do provozu. Počet povinných hodin teorie je zcela nedostatečný, ale ani ten leckterá autoškola nedodrží. Často žák při zahájení výcviku slyší Kupte si učebnici a dělejte si testy. Jenže kvalitní použitelná učebnice neexistuje, a tak žák zůstává jen u těch testů. Když pak opustí autoškolu, umí zaškrtnout v testu správnou odpověď, ale pravidla silničního provozu nezná.
Budoucího učitele autoškoly smí připravit kterákoliv autoškola, aniž by někdo zkoumal, zda v ní pracují lidé, kteří jsou takové práce schopni. Učitele pak zkouší komise, jejíž členové musí splnit jediné kritérium, a sice být zaměstnancem krajského úřadu. Pro přípravu a zkoušky zkušebních komisařů stačí splnit také jediné kritérium, v tomto případě být zaměstnancem Ministerstva dopravy. A aby toho nebylo málo, zkušební komisař nemusí mít žádné zkušenosti s přípravou řidičů v autoškole, dokonce ani nemusí být držitelem tzv. učitelského oprávnění.
A to bylo někdejší Československo po desítky let uznávanou jedničkou v systému přípravy řidičů. V 70. letech minulého století zavedenou a až do listopadové revoluce používanou metodu takzvané vícefázové přípravy řidičů zatím nic nepřekonalo. Bohužel, autoškol vyznávajících a stále užívajících tuto metodu je už v Čechách asi ještě méně než pověstného šafránu.
Jací jsme bývali dobří a co všechno jsme k přípravě řidičů dokázali používat. To všechno mi běželo hlavou, když jsem byl na výstavě Historie čs. autoškolství v Národním památníku v Praze na Vítkově. Podívejte se taky!
