Povídala mi, jak už léta miluje postarší, ale dost slavnou českou celebritu a jak ten pán se
minule jako zázrakem v pátek u ní vynořil u báru a pozval jí na
sklenku. Málem omdlela. Byl teda ženatý a věrný, takže nic, ale krásně
si popovídali - no uznejte, kolikrát v životě se vám stane něco
podobného?
© Ján Žabka
Vyrazili jsme na rande. Děti už chodí do školy, snad jeden večer vydrží samy. Pán celebrita byl zadaný a daleko, zatímco já volný a hned vedle. A na stole láhev jejího oblíbeného Lambrusca. Aspoň pár drobných výhod na mé straně. Bude to trochu vyrovnanější souboj. S celebritou. Konec konců, jestli se mnou bude bydlet v ženském srdci už jen někdo jako Karel Gott, asi to přežiju. To se tak mužům stává, víte, že se v životě žen dělí o čtvrté-páté místo se psem, zatímco na stupni vítězů jsou dvě děti a Leo DiCaprio. Nebo George Cloony. Taky vás život naučil skromnosti, pánové?
Usmívala se na mě, jako že jako náhradník nejsem úplně nejhorší. Jenže když se vám zdá, že se situace zlepšuje, znamená to jen a pouze, že jste si zatím něčeho nevšimli. Do hezky rozjetého večera ji najednou volají děti. Mami, z té zásuvky od té sňúry jde takový jako dým a strašně to smrdí...
Nemůžu poctivě říct, že zbledla, byla hezky opálená, ale úsměv ji doslova ztuhl na tváři jako vosková maska. Exnul jsem zbytek Lambrusca, přece to tady nenechám - ona bude spíš potřebovat být střízlivá - a poklus. Nabídl jsem ji, že hupsnem do drožky a jsme tam hned, ale ona sama neměla dost peněz na ježdění taxíkem a nechtěla mi nic zůstat dlužná. Ach, ta hrdost - kolik mnohem bohatších žen za sebe nechalo bezostyšně zaplatit opravdu leccos a když pro jednou bych něco zaplatil rád, dostanu košem. Chjo.
Nakonec jsme opravdu běželi spolu na tramvaj. Ani neví, jak velkou oběť jsem tím pro ní učinil. Utíkat? Rychle? A na tramvaj? To jsem nezkusil já nesportovec od osmaosmdesátýho. Těch pár stovek za tágo bylo zanedbatelných ve srovnání s tím sprintem a lapáním po dechu...
V tramvaji jsem ji bavil vtipy, nic lepšího mě nenapadlo. Smála se docela hystericky, viditelně byla na hranici skutečné paniky. Já se snažil ji uklidňovat. Je lehký být klidný, když to není váš byt s vašima dětma, co možná hoří...
Před barákem jsem byl poslán do nejbližšího nonstopu, že mě ještě nechce ukazovat dětičkám a vyběhla nahoru hasit. Začetl jsem se do Hospodářských novin na iPhonu a trpělivě jsem čekal. Možná bude potřebovat pomoct nebo aspoň psychickou podporu, ať jsem poblíž. Jen ať vydrží baterka...
Za hodinu SMS: "Jsi ještě tam? Potřebuju se opít!". Na tohle jsem ten správný lékař. Všechny důležitý atestace. Vážila půlku toho, co já, měla hlad a stres, jenže byla naprosto k neutahání. Když dopila sama druhý litr vína a začaly se ji rozmazávat slova, usoudil jsem, že teď už bezpečně usne. Jen ji dostat domů. Kdepak to bydlíš, Zoe nejdražší? Prý támhle za rohem...
Z bezpečnostních důvodů se do mě zavěsila, dovedla mě za druhý roh k nějakému obzvlášt sympatickému baráku a svezla se u dveří na chodník. Zmocnil jsem se jejího svazku osmadvaceti klíčů a vyzval zámek na souboj. Zatracený FABky! Po čtvrt hodině jsem si připadal jako naprostý debil. Občas mi z posledních sil ukázala na nějaký klíč a zase odpadla. No viditelně to nebyl on. Ne a ne. Sebrala se z chodníku a dopotácela se k vedlejšímu vchodu. Ona na chodníku, já sakruju u zámku. A zase to nejde. Kruci, Zoe, dívko nešťastná, kde teda bydlíš?
Neurčitě mávla rukou a hodně šišatou sinusoidou si to šinula za roh. Šíleli jsme takto skoro hodinu. Pak to nevydržela a začala se chechtat.
Zdaleka nebyla tak opilá! Jen si z Roberta gentlemana dělala prdel!
Podvodnice jedna!
Ve tři ráno!!!
Pln spravedlivého hněvu jsem ji šel naplácat na zadek. Smála se, že ani nemohla chodit. Chvíli jsme se při tom kočkování potáceli, až se s náma nějaká brána otevřela a my jsme se vpotáceli do temnýho průchodu. Najednou její rty na mých rtech. Hned jsem se přestal zlobit. Konec kočkování. Snad nevzbudíme celou ulici. Vydechla ještě tu tradiční něžnou větu všech žen mého života "musíš dávat pozor, neberu žádný prášky", otočila se a položila dlaně na zeď...
Posbírali jsme z podlahy vysypaný kapsy, zápisniky, mobily, klíče, drobný a šli jsme domů. Tentokrat barák i klíč na první pokus.
Život nás zasypal tunou obvyklých problémů a my jsme se už nikdy nesešli. Kontumačně jsem prohrál s vysněným pánem celebritou. Ale ještě jednou to někdy zkusím. Najdu odvahu a zavolám ji. Otevřeme si zase láhev Lambrusca. Každý večer přece u ní hořet nemůže. Ale zatím...
Zase nic.
P.S.1 Nemůžu samozřejmě říct, o kterou celebritu šlo. Hrdinky mých povídek přece vždy maskuju, jak to jen jde. A ne, nemůžu ani naznačit. Takže můj výběr multimédii musí být něco-úplně-jiného, aby nebyly žádné spekulace. Takže něco, co mi Zoe naprosto nepřipomíná... třeba něco úplně jiného...
P.S.2 Teď na Mikuláše jsem si vzpomněl na jednu píseň ještě asi z dob mojí puberty a nedokážu si vybavit, kdo to zpíval. Pomůže mi někdo?
Byl jeden večer, něco po desáté, absolutně divnej den
Zazněl zvonek, stála u mých dveří, s tajemným výrazem
Řekla, jsem tvůj dárek, dnes je Mikuláše, zmateně šeptám dík
Měla krásný oči, zubní kartáček v kapse, sprej a kapesník
Pak zavřela dveře, vypnula telefon a zahodila klíč
Kolem znělo reggae, reggae je pohoda a svět byl hrací míč
