O učitelích a politicích

V mém životě učitelé a politici (nebo učitelky a političky) prodělali až podezřele podobný vývoj...

© Ján Žabka

Na poslední chvíli mi hrdinka dnešní seznamovací povídky nedala souhlas k publikaci. Nemám ji to za zlé, sám jsem s tím váhal celé měsíce. Ale slíbil jsem každou středu ráno něco a není (moc) hezké zklamat svoje čtenáře. O dětech jsem poslední dobou psal až moc - a tím pádem musím napsat něco nového, protože v úterý večer nemám sílu procházet archív nepublikovaných textů a stloukat něco do publikovatelného stavu. Takže píšu, co mám právě v hlavě a to teď bude - proti všem mým plánům - politika.

Nikdy jsem neměl pocit, že by škola a politika nějak moc spolu souvisely, ale dnes mě napadla tato paralela.

Kdysi jsem měl velice jasnou představu, co by se děti měly ve škole učit. Sice jen ten jeden dva předměty, co jakž takž umím, třeba ty počítače - ale zato jsem byl celkem nesnesitelný. Dokázal jsem celé hodiny diskutovat, co by mělo být v osnovách, v jakém pořadí a v jakých kombinacích. Byl jsem naprosto přesvědčen, že spása světa závisí na tom, že se dětem pečlivě naplánuje kdy a co.

Pak mě jako tsunami zasáhla móda walfdorských a jiných škol. Začal jsem s přesvědčením hlásat, že ani tak není důležité, CO se ty děti nakonec naučí. Vždyť fakta se mění a dají se vždy najít v knížkách nebo online. Důležité je JAK se to učí. Důležité je, aby se děti naučily samostatnosti a nezávislosti. Aby se naučily, že učit se je prima. Aby se naučily překonávat problémy. Spolupracovat. Aby se naučily mít učení rády. S dobrou metodou obsah pak přijde sám.

A pak přišla třetí etapa. Nějak mi začalo být jedno co a jak se děti učí. Začal jsem říkat, že důležité je KDO je učí. Pokud je učitel/ka osobnost a dokáže dát dětem ten správný příklad, pokud je naučí základním životním postojům, je pak opravdu jedno co a jak se naučí. Třeba se naučí, že se nemá lhát a podvádět, že je třeba se přiznat k vlastním chybám a nést za ně odpovědnost, že není ostudou něco nevědět, že výsledky přinese jen tvrdá práce - a třeba se to naučí ne jako teoretické poučky, ale doopravdy, na konkrétním příkladě. To je pak ta nejlepší škola. Děti si takový vzor zapamatují na celý život. Co a jak si už pak každé z nich najde podle svých schopností a tužeb.

Připadá mi teď zpětně docela legrační, že úplně stejně se vyvíjel můj pohled na politiku.

Nejdřív jsem měl velice vyhraněný politický názor. Buďte rádi, že jste tou dobou neseděli se mnou u píva... Pak jsem říkal, že než teoretické poučky a vzdálené cíle je důležitější jak se k nim ti politici chtějí dostat. A pak jsem začal říkat, že je vlastně jedno, jestli jsou napravo nebo nalevo a v jakém pořadí chtějí dělat reformy - jediný, co mě zajímá, je jestli jim můžu věřit.

Není to sice jako pointa nic moc, ale klidně by mi to stačilo.

Jen mě teď napadá, že asi vstupuji do čtvrté etapy. Je mi už jedno co, jak a kdo učí. Jen bych si přál, aby ty lidi tam vepředu za katedrou alespoň něco dělali a ne jen naprázdno mleli pantem.

Přemýšlím, jestli je to i o politicích. Nejspíš jo. Začínám být asi doopravdy skromný.

Nesejde mi na orientaci, straně, programu. Rád bych jen volil politiky, za kterými je alespoň nějaký výsledek a ne jen samé kecy. (*)

Jsem tak hrozně náročný?

(*) Ehm, například za komunisty tady zůstalo hodně prokazatelných výsledků. Tak to ne. Blbě jsem to řekl. Měl jsem použít přesnější formulaci. Pro příště se budu víc snažit. Pardon.

P.S. Když je to o školství, nemůžu nepřidat píseň a kapelu, co mě ve třinácti přivedla k rocku. All in all, it's just another brick in the wall...