Musíme si pomáhat - ale s rozmyslem!

Mám s pomocí lidem, ve velkém i v malém, jistý problém. Vadí mi, že u toho pohříchu málo myslíme - obzvláště na ty, co pomoc potřebují...

© Ján Žabka

Víte, s tou pomocí mám obecně spíš hromadu problémů. Nějak se nám v té naší (post)moderní době pomoc vymkla z rukou. Vlastně je jedno, jestli se pomáhá úbohým vzdáleným obětem zemětřesení nebo třeba zdejším postiženým. Pomáháme a to je dobře. Často ale ani nevíme, co ty lidi doopravdy trápí, co potřebují a už vůbec pak nevíme, jak jim doopravdy pomoct - ale takový detail nás přece nemůže zastavit! My chceme pomáhat a taky pomáhat budeme!

Ale co bych to rozebíral. Raději vám řeknu poučný příběh. A dnes atypicky prozradím pointu předem, pro případ, že by vás to nebavilo a zdrhli byste mi z půlky příspěvku: Musíme si pomáhat, to jo - ale s rozumem! Je třeba si nejdřív důkladně zjistit co a jak a pak teprve pomáhat. Pamatujte, ta pomoc se dělá kvůli JINÝM a ne kvůli vašemu dobrému pocitu. Je až s podivem, že ten příběh nekončí dobře - když všichni jsou tam tak hodní a tak moc chtějí pomáhat...

Náš příběh začíná v ranním panťáku 6:30 směr Újezd nad nějakou řekou. Sedí tam jako vždy pořád stejná parta. Jezdí spolu ráno do práce už celá léta. Plnoštíhlá paní v kostýmku se jako vždy tváří, jak je nad věcí. Plešoun u okna si jako vždy otevřel už druhý lahváč. Pan s aktovkou si jako vždy nalije z termosky a vagónem se rozlije vůně kafe (k tiché závisti všech). Pan s novinami se jako vždy stáhnul do ilegality. Slečnak jako vždy SMSkuje. A přes uličku karbaníci - také jako vždy - s aktovku na kolenou zkouší se navzájem oholit o pár sirek.

Ranní idylu nenaruší ani průvodčí, vždyť ho taky už léta znají. Všichni ví, že ho berou záda, že ma zlobivého vnoučka a že ta jeho snacha neumí jeho milovanou svíčkovou. Patří prostě k partě. Cvaká jízdenku za jízdenkou, zdvořilé zdraví tuhle svojí poloviční rodinu, když tu náhle...

Ale pane, to si budeme muset připlatit, to je jízdenka jen do Lhotky! Pan s termoskou kouká nechápavě, ale dyť já jedu do Lhotky. No ale my pane stojíme až v Újezdě. To si musíte doplatit rozdíl, pane. No, to ja to jistě doplatím, tady, promiňte nemám drobné, ale... pane průvodčí, jak to že nestojíme ve Lhotce? Vždycky přece stojíme ve Lhotce! Já tam vždy vystupuju, víte? Tam totiž pracuju. Rozhlíží se po spolucestujících nechápavě, no řekněte, že vždy stojíme ve Lhotce?

Cestující jsou vděční za drobné rozptýlení a souhlasně přikyvují. Karbaníci dokonce nahlas souhlasně bručí. Pan Lahváč si souhlasně zavdá dalšího loka. Slečna SMSkuje. Jen noviny se ani nehnou.

Jo, pane, odedneška je nový grafikon. My stojíme až v Újezdě, ve Lhotce zastavuje až ten 6:50. No ale jak se já pak dostanu do Lhotky? Ale to máte zpět třeba hned 7:30, v osm jste tam jako na koni. Pan Termoska začíná blednout. Do práce v osm! Šéf mě na místě vyhodí! Spolucestující na pána vrhají soustrastné pohledy. Dokonce i paní Kostýmek se mírně pousměje. Snad účastně.

Nešlo by to, zastavit v Lhotce, dnes naposled? Prosím? Příště už budu vědět, pojedu raději dřívějším vlakem. Jo, milý pane, to ja opravdu nemůžu. Pana Termosku se začíná zmocňovat hrůza. Ale já mám manželku a dítě! A druhé máme na cestě! Já teď nemůžu ztratit práci. Žena mě opustí, děti si vezme sociálka...

Pan Lahváč se přidá, dyť ty tři minuty navíc nám nic neudělaj. I karbaníci na chvíli přerušují betla, no jasně tři minuty, co je to pro naší milovanou Dráhu. Slečná zamumlá něco o signálu. Průvodčí začína měknout, ale lidi, to přece může jen mašinfíra. Po krátké, ale vášnivé diskusi přivádí strojvůdce. Chvíle vysvětlovaní a zděsí se. Co blázníte, lidi, vlak není holubník. Já musím zastavovat jen podle jízdního řádu. To by mě stálo prémie.

Panu Termoskovi už tečou po tvářích slzy, nejspíš vidí svoje dětičky v dětském domově. Nebo je dojat všeobecnou podporou. Spolucestující jsou kolegiálně na jeho straně. Lidi jsou tak hodní. Všichni mu chtějí pomoct...

I strojvůdce začíná pomalu podléhat. Podívejte, zastavit já fakt nemůžu. Ale mohl bych ve Lhotce jako zpomalit a vy zkuste vyskočit. Všichni nadšeně souhlasí. Paní Kostýmek přikyvuje. Pan Lahváč říká, že pan strojvůdce je dobrý chlap a nabízí mu loka (což on naštěstí nemůže). Pan FlekNaTuSedmu dokonce naznačí potlesk. Pan Termoska si dojetím utírá slzy a děkuje. Strojvůdci, průvodčímu, spolucestujícím. Všichni jsou šťastní. Jedna velká rodina.

Pan Termoska se připraví k otevřeným dveřím, kousek před Lhotkou vlak začíná zpomalovat. Průvodčí raději stojí na druhé straně, aby nic neviděl (protože, milí čtenáři, za jízdy se z vlaku vyskakovat nesmí). Spolucestující v oknech trnou napětím. Dokonce slečna SMS odtrhla oči od displeje svojí růžové Nokie a na moment vyhlédla z okna.

Perón, hluboký nádech, pan Termoska vyskakuje. Trošku ztratí rovnováhu, ale už sprintuje vedle vlaku. Míjí ho jeho vagón a jeho vlaková rodina z oken nadšeně mává  a pokřikuje. Pan Noviny obrací stránku, což lze možná interpretovat jako jistý typ souhlasu. Od některých lidí toho prostě nesmíte čekat moc.

Vlak zrychluje, lidi mávají na rozloučenou, pan Termoska utíká u vlaku a šťastně se usmívá. Lidi jsou prima.

Z posledních dveří vlaku kouká neoholený pán s cigaretou. Vidí zoufale běžícího pána s aktovkou přitisknutou na prsa. Vlak stále vice zrychluje. Pan Strniště nezaváhá ani na chvilku, vykloní se z dvířek, bafne pana za klopy baloňáku a naloží ho chodbičky. Vlak už jede zase plnou rychlostí. A pan Strniště dobrosrdečně praví:

Málem vám to ujelo, co?

P.S.1 Že mi ale to vyšlo nějaké veselejší než jsem měl v plánu. Tak ještě na závěr jednu rozpačitou básničku taky trošku o pomoci...

| Tak dlouho zamknutá v temném sklepě
| Sama už nemůžeš být ani chvilku
| Chápu, proč ruku tu držíš slepě
| Neboj se ničeho, vezmi si pilku
|
| Jenže tu ruku prostrčil někdo z chodníku mříží,
| aby
| Ti byl
| blíže
| Tak jestli můžeš, snažně Tě prosím, raději začni
| řezat
| jen ty
| mříže

P.S.2 A ještě malé upozornění pro věrné čtenářky: Na víkend připravuji Čížkův narozeninový speciál, zase jednou něco z rubriky Seznamky a seznamování, byť tentokrát malinko jinak...