Hrobníkovi z lopaty, nevěstě od oltáře

Chlapi se prý dělí na horňáky a dolňáky. Já si málokdy umím vybrat - jsem tedy něco jako multikulturalista?

© Ján Žabka

Podle toho, jak mi automaticky těkají oči k výstřihu a s jak velkou námahou udržuju oční kontakt, když sedím s dámou u stolu, musím být horňák. Ale když přede mnou kráčí dáma v těsných kalhotách a houpe boky, kráčím za ní jako krysy za píšťalou. Takže dolňák? Dobře, dobře, tak já vám to teda řeknu. Je jedna věc, co mě na ženě dostane vždy a všude. Proti které nemám prostě obrany. Její úsměv.

Nina měla legrační jméno, maminka prý ráda v mládí Puškina. Na jméně konec konců nesejde. Legrační jméno, ale krásný úsměv. Spontánní, zářicí, opravdický. Na přehledu na seznamce je vždy tabulka dvaceti ženských fotek, ta její byla uprostřed. Mezi ostatními přímo svítila. Básnici, sem s metaforami, šup šup! Slunce na poušti, maják v temnotách, supernova ve Star Treku? Ne, já básník už asi nebudu...

Chodil jsem očumovat její fotku jako novomanželé chodí očumovat ložnice do Ikey. Byla o dost mladší a měla dost jiné zájmy, vůbec jsem nevěděl, co jí napsat. Nakonec jsem našel odvahu a záminku a poslal první vzkaz. Odpověděla, ale moc se ji povídat nechtělo. Pomalounku polehounku, jako když jsem se plížil ke dveřím  kanceláře, jak tenkrát kolega z legrace zapnul bezpečnostní detektory, opatrně jsem ji zatáhl do konverzace. Nepamatuju se, kdy jsem naposledy šel na dívku takto zvolna. Všechno jsem promýšlel. Každý vzkaz jsem hodinu optimalizoval. Vybíral nejlepší vtípky. Opatrnost sama. Jako když si holka na podpoře oblíká své poslední celé silonky.

Povedlo se. Po dvou týdnech se konečně rozpovídala. Její příběh byla variace na "ošklivý rozchod", ale se zajímavými přitěžujícími okolnostmi.

Měla se vdávat. Pár týdnů před svatbou načapala svého snoubence s kamarádkou. In flagranti. Oznámení poslané, dort objednaný, šaty upravené, dary nakoupené. Na tohle samozřejmě žádná útěcha není, to je třeba si tu krizi vychutnat až do dna. A ona vychutnávala, seč ji síly stačily.

Mezi náma, že si ti chlapi nedají pokoj aspoň když jsou ženy nejvíc zranitelné, kolem svatby a těhotenství, to nepochopím. Být věrný celý život je úkol pro svatého, souhlasím, ale pár měsíců? A navíc se u toho nechat takto blbě chytit? To mi ani neříkejte! Řekl bych, že si brala pěkného blbce...

Pamatuju si, že mi taky bylo dvacet něco a že jsem taky tenkrát ty nevěry nesl špatně. Ale to už je dávno. Snažil jsem se jí příliš nedráždit svými názory. Teď už si ty nevěry totiž zdaleka tak neberu. Vysvětloval jsem jí opatrně, že jsou i větší katastrofy a že časem se to zahojí. Teoreticky se mnou souhlasila. Ale v praxi to samozřejmě nijak zvlášť nepomáhalo.

Ne že bych byl kdovíjak tolerantní, ale když se ve vašem okolí mihnou nemoci vážné a chronické, některé smrtelné možná a některé určitě, a některé ty nemoci se nemihnou, ale rovnou vlítnou až do obejváku, ve srovnání s tím vším je využití některých sliznic se sousedem tak nějak nedůležité. Ne ve srovnání s tím, jestli utečete hrobníkovi z lopaty. Nebo vaši nejbližší.

A kromě nemocí jsou i jiné krásné průšvihy. Tento odstavec byl původne třikrát tak dlouhý, ale ten výčet průšvihů  zněl fakt až příliš depresivně. Kdo to zažil, nepotřebuje to připomínat a vy ostatní buďte rádi. Prostě nevěry už zdaleka nepokládám za konec světa, už to není na kámen, provaz a "miláčku, jdu se projít k řece". Já vím, že to není názor, co vyslechnete od zhrzené kámošky nebo si přečtete v Katce. Ale snad mi rozumíte. Možná to přichází s věkem, nevím.

I když bych na druhé straně nerad působil, jakože jsem zapomněl nebo že je mi to jedno. Pamatuju si všechny svoje průšvihy a všechny průšvihy svých partnerek. A ani po letech na ně nemůžu myslet bez hodně nepříjemných pocitů. Některé věci z hlavy už nikdy nedostanu. Vy jo?

Teď většinou říkávám, že je třeba respektovat tři základní pravidla pro nevěru: 1) Nepřinést žádné nové děti 2) Nepřinést žádné nové nemoci a 3) Nemusí to vědět celé město. Pak je to v šuplíku "co oko nevidí" a dá se s tím žít. Jakžtakž. Ovšem s jednou velkou výjimkou.

Dámy prominou, ale v období, když pár pracuje na výrobě potomstva, na dámu nesmí padnout ani stín podezření. Žádné pracovní víkendy na horách, žádné pařby s kamarádkama do tří do rána. Já vím, není to spravedlivý. Ale když chcete, aby se chlap staral o dítě, nesmíte mu dát jedinou záminku k pochybnostem. Papežštější než papež, víte? Nechcete tátu dohnat k tomu, aby začal přemýšlet nad testem otcovství, že ne? To vztahu nikdy nepřidá... Tak těch pár měsíců nebo let vydržte. Později zase přijde doba rovnoprávnosti a můžete fungovat podle tři pravidel. A zatěžovat si svědomí dle libosti. Oba dva.

Nina nakonec sama začala říkat, že chápe, že se z toho dostane. Jen potřebuje čas. Měl jsem radost, že se dává dohromady. Na seznamovací kafe to sice pořád ještě nebylo, ale čekal jsem trpělivě dál.

Zrovna se blížil původně plánovaný termín svatby a ona už ani nemohla na ulici. Vždy se našel někdo, kdo o tom ještě neslyšel a gratuloval ji. Nebo naopak slyšel a utěšoval ji. Nebo aspoň nabízel soucitný pohled. Měla toho prostě plný zuby.

Utekla za sestrou do Kanady. Na rok. Než se to uklidní.

Přál jsem jí to. Teoreticky. Bylo mi více méně jasné, že v tomto stavu to na žádné seznamování fakt nevypadá. Ale malinká naděje vždy zbývá, ne? Třeba za rok, až se vrátí... Opravdu jsem na ní chtěl rok čekat? Teď už mi to připadá neuvěřitelné. Ale člověk občas dělá nepravděpodobné věci. Obzvláště, když dojde na vztahy muži ženy.

Pak mi už napsala rovnou z Kanady. Prý na tý seznamce to nemyslela vážně, byl to jen takový průzkum trhu. A dík za prima pokec. Co na to říct? No, bylo mi potěšením, drahá Nino. Tak průzkum trhu! Vida, k čemu všemu slouží seznamky. Ještě teď kroutím hlavou...

Zase nic.

P.S.1 Chtěl jsem s blogováním doopravdy přestat. Ale důvody, proč jsem tenkrát začal, nepominuly. Vyčistit si hlavu tím, že to někomu povykládám je prima. A připomenout těm, co se v tom plácají jako já, že v tom nejsou sami, jakbysmet. A víte co, taky mě to docela baví. Takže pokračujeme.

Každý druhý díl by měl přinést něco nového. Takže teď trochu jinak. Už ne jen příběhy praštěné, kde já byl úplné neviňátko. Žádný Čížek ja-nic-já-muzikant. I když jich ještě taky pár bude. Teď vytáhnu příběhy, kde mám taky máslo na hlavě. Občas docela dost. A dojde i na sex. Takže před čtením pošlete děti od obrazovek, kdo ví, co najdete. Diskuse vypínat nebudu. Aspoň se o sobě něco dozvím...

Občas přidám jen takový moje zamyšlení a vtípky. Ovšem občas to už nebudou příběhy na jedno rande, ale skutečné pokusy o vztah. Jedna knížka povídek z mého dětství se dělila na tři části: Hříčky, Hry a Dramata. Hříčky máme skoro za sebou, na Dramata ještě nemám sílu - a teď začínají Hry...

P.S.2 Pro vás, co jste nemohli desátého na koncert se rozloučit, zde je malá ukázka. Je to zvláštní zážitek, když neslyšící zpěvačka Andrea Kalců ve znakovém jazyce zpívá spolu s hudební skupinou Çava, třeba píseň Mé ruce. Napodruhý napotřetí už možná taky chytnete některé znaky...

Mé ruce pláčí, smějí se a tančí
Mé ruce prásknou do koní
Mé ruce sní sen mezi pomeranči
Mé ruce třesou jabloní 

P.S.3 Putovní blog se zážitky čtenářek se musel přestěhovat. Nesmím prý tady uvést jeho adresu, aby to nebyla reklama, ale snad můžu aspoň naznačit: jsou to teď moje oblíbené stránky...