Lze žít zdarma? - Můj rozhovor s Karlem!

Snědl jsem bramborový salát, rozbalil dárky a kolem osmé jsem vyrazil za Karlem. Bylo toho na mě v posledních dnech moc, potřeboval jsem relax. Potřeboval jsem změnu. Potřeboval jsem Karlův statek, ale hlavně jeho názory na své myšlenky.

První tři díly Karlova příběhu naleznete zde:

Lze žít zdarma?

Lze žít zdarma? - Karel bere vaše rady!

Lze žít zdarma? - Karel opět tu!

Cesta byla klidná. Silnice byla mokrá, protože bylo relativně teplo, nemrzlo. Ke Karlovi jsem dorazil několik minut před desátou hodinou. Když jsem vešel velkými dřevěnými vraty na dvůr a spatřil několik přátel a sousedů Karla stát kolem hořících dvoumetrových klád, postavených v mohutném železném koši, hned ze mě spadl všednodenní splín. Na první pohled z nich zářila pohoda a klid. Přesně to jsem potřeboval, to jsem tu hledal.

S Karlem jsem obešel veškeré domácí zvířectvo, prošel jsem zahradu, abych se podíval na jez, který si tu vybudoval pro napojení zvěře a když jsme se vrátili k ohni, byli tam již jen dva kamarádi, kteří zde u Karla budou spát, jako já. Karel donesl lahvičku pálenky a každému nalil do kameninového kalíšku. Chvilku jsme mlčky stáli a hleděli do ohně.

KAREL: "Jak je, Ríšo?"

JÁ: "Karle, víš jaká je poslední věta v jednoaktovce Audience od Havla?"

KAREL: "Je to všecko na hovno."

JÁ: "Jo."

VŠICHNI: (smích)

KAREL: "Nějaké problémy?"

JÁ: "Ale tak to snad ani ne, trochu hledám smysl ... marně."

KAREL: "Možná vím o čem mluvíš. Jaký smysl přesně myslíš?"

JÁ: "Karle představ si, ve čtvrtek je štědrý den, v pondělí, v úterý a ve středu máš noční, končíš na štědrý den ráno v šest hodin. V sedm dojedeš domů, jdeš spát, vstaneš kolem třetí, tou noční jsi tak trochu oblblý, ale je přece štědrý den, stromek postavili bez tebe, ty přicházíš akorát k večeři ...

KAREL: "Jasně, ale to je tvoje práce, jsi za to placený."

JÁ: "A kolik tedy stojí jeden štědrý den v lidském životě?"

KAREL: (úsměv)

JÁ: "No já jen, jestli mi dali dost." (smích)

KAREL: "Říkal jsi, že jsi s penězi spokojený."

JÁ: "Jsem, ale pořád se kolem řeší krize, krize, samá krize a pak musí lidi do práce na štědrý den, o sobotách a nedělích ... když je krize, tak co se tedy vyrábí? Pro koho? Kdo na to má? Ale to jsme zabrousili jinam ..."

KAREL: "Na to ti nemám co říct, slepice nesou pořád stejně vajec, kozy dávaj pořád stejně mléka, ať je krize nebo není."

JÁ: "Však mně je též nějaká krize ukradená. Jen nevím, jestli je dobré chodit ráno za tmy spát a vstávat ve chvíli, kdy se opět stmívá. Nevím jestli je dobré patnáct dní v měsíci prosedět v kanceláři proto, abych si těch dalších čtrnáct dní mohl užít. Vem si, že polovinu měsíce, tedy i polovinu roku, polovinu života promarníš někde, kde tě to nebaví. Ty vlastně chceš, aby ta polovina života, kterou jsi v práci, utekla rychle. Vždyť to je přece stupidní."

KAREL: (mlčí)

JÁ: "A až přijde tvá chvíle a ty se budeš chtít podívat za sebe, co si prožil, jaký byl tvůj život? Vzpomeneš si na to, že jsi si přál, aby polovina tvého života utekla rychle. V práci jsi se díval na hodinky a říkal jsi si, že se vlečou jako šnek. Na té poslední posteli se ti z toho udělá hodně zle, ale už nebudeš mít ani sílu na to, aby jsi si nafackoval."

KAREL: "Chceš tím říct, že celý ten čas, který nám život dal, ať už je delší či kratší, by měl člověk využít naplno a jak se říká - vypít si ho plnými doušky do posledního loku, nic nevycvrndat."

JÁ: "Ano, asi tak."

KAREL: "Jenže to chce rozhodnutí. Nelze mít všechno."

JÁ: "Já vím, dejme tomu, že přemýšlím, kterou cestou se vydám, třeba už v příštím roce."

KAREL: "Je to jednoduché."

JÁ: "Je, ale jsou jen dvě cesty. (pousměji se) Už jsi mi ty dvě cesty jednou popisoval, pamatuješ?"

KAREL: "Jasně. Jedna je ta konzumní, kterou si vybrala většina lidí v civilizovaném světě. Lepší scénář: Barák jsi zdědil. Jsi silný a zvládneš volný čas, který ti tvá práce dovoluje, věnovat svým dětem a manželce. Samozřejmě i tak strávíš většinu života v práci, aby jsi rodinu uživil. Ten horší scénář: Na barák si vezmeš hypotéku. Děti rostou doma bez otce, když přijde večer z práce, je bez nálady, lepší mu jít z cesty, a nebo usne v křesle. Manželka se po celé dny nudí, nemáš čas ji věnovat dostatečnou pozornost, najednou někoho potká ... ty ale nic nepoznáš, protože jsi pořád v práci. "

JÁ: "Je tu možnost, že tě ta práce baví, a dokonce jí můžeš skloubit s rodinou."

KAREL: "Ta možnost tu je, ale vezmem to procentuelně - kolik lidí má takovou práci ..."

JÁ: (skáču Karlovi do řeči) "Jo, jasně, já vím ... nebudeme hledat jehlu v kupce sena."

KAREL: "Pak je tu možnost žít jako já. Ale v tom případě se musíš vzdát nejen komfortu, ale i pro tebe zcela obyčejných věcí. Ale to ti nebudu znova opakovat."

JÁ: (mlčím)

KAREL: "Řekni mi, jak by jsi psal? Na stroji?"

JÁ: (úsměv) "Jo, napsal bych román."

KAREL: (úsměv) "Aha, a o čem?"

JÁ: (chvilku přemýšlím) "O tobě!"

KAREL: (smích, Karel dolévá panáky)

JÁ: "Stejně si myslím, že tyto dva světy lze nějak propojit, nějaký kompromis musí existovat."

KAREL: "Byly tu už dobrodruhové, kteří to zkusili. Vždy ale dvojice nakonec sklouzla do komerčního života, jelikož nebylo jiného východiska. A pokud se tam někomu nechtělo, byl to muž a od rodiny odešel. To je ten kompromis, ta daň."

JÁ: "Chceš něco říct?"

KAREL: (otočí se ke mně)

JÁ: "Je to všecko na hovno!"

OBA: (smích)

Je ráno. Vycházíme do lesa. Před vraty míjíme mou felicii a já přemýšlím o tom, že ji utopím v místním rybníku. Zítra ráno to udělám a v autě nechám i tento notebook, na kterým zrovna píšu tyto řádky ...