Na český Grand Canyon kolem celé republiky (fotoblog)

Jako každý rok, i vloni jsem si koupil sedmidenní letní jízdenku na železnici a vyrazil na cesty bez cíle, kam dojedu, tam dojedu. Nehlídám dny, nehlídám čas, žádné plány, žádné kufry, jen co mám u sebe...

PONDĚLÍ
(Pardubice - Luhačovice - Pardubice, 500 km)

... a taky žádné vstávání. V pondělí jsem se dostal na nádraží v Pardubicích někdy kolem poledne, a cestou jsem si usmyslel, že nasednu na první vlak, který jede nejdál od naší stanice, tedy z Pardubic, bez přesedání. Postavil jsem se před odjzedovou tabuli a vylosoval - LUHAČOVICE.

Potkal jsem před barákem bráchu, prý kam jedu? Já ještě nevím...
Když jsem čuměl na tabule odjezdů, pozdravil mě kamarád, prý kam jedu? Nevím, právě si vybírám...
Sedím ve vlaku, a průvodčí se mě ptá, kde budu vystupovat? No, někde, kde se mi bude líbit, třeba někde, kde nebude pršet, prostě až se mi bude chtít. Já prostě nevím...

Měl jsem jediný plán. Dnes nasednu do vlaku, který jede ze všech vlaků na odjezdové tabuli nejdál. A tak nevím, jestli dojedu až do Luhačovic, nebo vystoupím už v Otrokovicích, protože tam je fajn nádražní bufáč, a já dostávám hlad. Nebo je tu restaurační vůz? Já nevím, a je to vlastně úplně jedno, já si totiž koupil týden absolutní SVOBODY!

Jel bych dál, kdyby to šlo, ale i kdybych je přemluvil, uplatil, ukecal, nejde to, tam dál už nejsou koleje, musím zpět. Chtěl jsem to vzít přes Brno, abych jel jinou trasou, ale díky výlukám jsou spoje z Brna tak okleštěné, že bych tam zkejsnul a ožral se. A to já hned první den nechci. Vracím se ve stejné stopě.

ÚTERÝ - DNES UŽ JEDU ZADARMO!
(Pardubice - Východní pól - Pardubice, 630 km)

Jedním ze včerejších cílů mé cesty bylo, abych v tomto prvním zahřívacím kole najel tolik kilometrů, že bych za ně musel normálně zaplatit minimálně tolik korun, jako za tu týdenní jízdenku (690 Kč). Moje cesta PARDUBICE - LUHAČOVICE - PARDUBICE čítala přesně 500 km, cenově 754,- Kč. Úkol splněn. Dnes a až do neděle jezdím ZADARMÍKA! Zdravím z Ostravy, ale ještě nevystupuji...

Ano, moje cesta vedla přes Olomouc, Ostravu, Návsí na nejvýchodnější bod naší republiky ... a občas jsem musel vzít zavděk autobusem, protože tam koleje nevedou, nemůžou, protože je to hodně do kopce, nebo z kopce, no, zkrátka jsem šel pěšky, i když cesta vlakem byl cíl...

Šel jsem poté od východního pólu do Mostů u Jablůnkova, a tam mě čekaly výhledy...

Zdá se to být lom, ale NENÍ.
Narazil jsem na to místo náhodou, jen díky své zvědavosti, vydat se po nenápadně vyšlapaných cestičkách, které nejsou barevně značené, ba ani v mapě zanesené. Dorazil jsem na nejhezčí vyhlídku včerejšího dne, a ta vznikla čistě přírodně - v roce 2010 se utrhl podmáčený svah (déšť + spousta pramenů kolem) o velikosti 1km x 300m a sesunul se dolů. Proto tu vznikla tato rokle, na jejímž kraji zůstalo stát pár stromů s odkrytými kořeny. Velmi zajímavé netradiční místo, to se jen tak nevidí. Značené stezky na toto místo nevedou, patrně proto, protože je díky mnohým pramenům stále hodně podmáčené a hrozí další sesuvy...

STŘEDA
(Pardubice - Hlinsko - Pardubice, 108 km)

Tak jako jsem rád solitér, tak jako poteřbuji svou samotu a tak, jak jsem o tomto týdnu skutečně cestoval sám, potřebuji i své přátele, své blízké přátele, kamarády, a proto, abych ten zbytek týdne ve své samotě vydržel, vyrazil jsem s nimi vlakem nedaleko Pardubic...

Byl to odpočinkový den. Se svými kamarády jsem vyrazil na oběd do nedalekého skanzenu v Hlinsku, načež jsme se potom vyrazili občertstvit k fajn lomu Srní, kde jsme se nakonec krásně společensky unavili a zpět na vlak do Hlinska došli až za tmy... Tento odpočinek od samoty jsem potřeboval.

ČTVRTEK
(Pardubice - Vsetín - Pardubice, 484 km)

Čtvrtek se opět nesl v duchu dálkového spoje, a to z Pardubic až do Vsetína, předposlední cesta na východ. Nebyl to žádný plán, prostě jsem se jel podívat tam, kde jsem ještě nikdy nebyl. Nezůstal jsem ve městě, ale vylezl jsem na jeden z kopců, kterých je tam kolem toho města hafo, já zvolil Žambošku!

PÁTEK
(Pardubice - Luka pod Medníkem - Pardubice, 280 km)

Kam jinam na první českou vlakovou tůru, než nad Sázavu. PIKOVICKÁ JEHLA, tady jsem to chtěl vždycky trochu prozkoumat...

Říkal jsem si, co tu budeš dvě a půl hodiny dělat? A teď mi pod nohama houká Posázavský Pacifik, ten, co se na konečné otočí a zase přijede, a já už do něj budu muset nastoupit. A mně se nechce...

Je to pohled po proudu Sázavy, tam za rohem je Jehla a kousek dál se vlévá do Vltavy. Tak jsem si tam hezky na 3D seděl, ale pak jsem musel jít na vlak. Cestou jsem koutkem oka postřehl, jak krásně se nad tou mou dnešní vyhlídkou smráká, ale už beze mě. Nemůžu bejt všude, ani s tou mou zázračnou jízdenkou, prej...

Toto je naopak proti proudu Sázavy, a hlavně z Hadí skály, což je vyhlídka asi 300 metrů vedle té první fotografie. Na obou skalách jsem byl po celou dobu úplně sám ... kde ty lidi jsou? Asi v těch hotelech a penzionech, protože letos fakt nikde nepřespím, všude plno, vždy se vracím domů, každý den...

SOBOTA
(Pardubice - Hranice na Moravě - Pardubice, 394 km)

Schválně jsem popojel 200 kilometrů tam, abych měl 200 kilometrů zpátky čas zhodnotit kvalitu jídla v bistro voze. Říkejte mi Zdenda na kolejích. No, domácí kuchyň tu ve vagónech rozhodně a logicky nemají, ale když má člověk hlad, neurazí. Řízečky dobrý, salát budiž, ale dobře - nejsou Vánoce. Na talířek s příborem bych pro příště doporučil vložit sůl a pepř, třeba v takových těch mini sáčcích, byl by to bod navíc. Pivo jsem si nedával, to prostě nemůže být dobré, protože dvě věci: 1/ s tím sudem ten vlak pořád hází; 2/ je to přece Plzeň... FUJ!

NEDĚLE
(Pardubice - Belvedér - Pardubice, 476 km)

POSLEDNÍ DEN - a na ten jsem si do vlaku koupil bagetu ROUTE 66, protože jedu na GRAND CANYON, když finále, tak velkolepé!

Tohle údolí, přezdívané ČESKÝ GRAND CANYON, mě lákalo už od dětství, když jsem jím projížděl tam dole, vlakem, do mé druhé domoviny Hamburg. Tolikrát jsem tam jel a vždy jsem se díval nahoru, že bych tam chtěl, že bych to chtěl vidět zezhora, a že bych chtěl vědět, co tam nahoře je a jak to odtamtud vypadá. A teď už to vím, vypadá to krásně, je to prostě ÚŽASNÝ KOUT naší vlasti...

BELVEDÉR

Naprosto zapomenutý kout, NAŠTĚSTÍ!
Tento styl přírody je jedinečný, nikde jinde v republice se takové útvary nevidí. I tak je tu jen pár lidí, žádné davy, futůristi, proto nás v kiosku obslouží sám provozovatel, žádné brigádnice, a ten si fakt dal pozor, aby na tom blbém párku v rohlíku měla Terezka tu hořčici rovnoměrně a bohatě, prostě se s tím sral. I s tím pívem. Žádný spěch, pohoda. Prostě Boží kraj jsme dnes našli. Snad to tak zůstane...

Ještě že jsem sem jel až poslední den, jinak bych tu zůstal - NA FURT!

Ten přívoz byl zážitek sám o sobě. Dobrý nápad byl, vyvézt se nahoru busem, a dolů do Žlebu slézt ten krpál pěšky. Jasně, jde to i obráceně, ale byla by to SMRT!

PONDĚLÍ (den navíc)
(Pardubice - Kralupy nad Vltavou - Praha - Pardubice)

Týdenní jízdenka včera skončila, ale odpočinek je pro sraby! Plout Viktorkou po Vltavě, na Prahu, takovouto scénerií, tomu nejde říct ne.

Těsně před plavební komorou na Štvanici nás dnes navečer Viktorka vylodila, otočila se a jela to zakempit do nedalekého Yacht Clubu. Symbolicky tím skončila moje týdenní cesta - po zemi, po vodě, ale hlavně po kolejích. Bylo to velmi bohatých osm dní. Až si říkám - co teď budeš dělat, ty vole? Odpověď je jednoduchá - budeš makat a makat. Už zítra ráno vyrážíš na třídenní akci se svým knižním stánkem. Naštěstí si u toho budeš moct dát pivo a poslechnout si dobrou muziku. Jo, život je krásnej i nadále...

Díky, že...

... jste jeli se mnou. Snad se vám ta jízda líbila jako mně. Pojeďte příště zas, cestu pojmu zase trochu jinak, navštívíme jiná místa, ale slibuju, že to bude stejně dobrodružné...

A jen tak pro představu ... 3200 km, to je jako z Moskvy do Barcelony ... a nebo z Pardubic do Hamburgu - tam, zpátky, tam a zase zpátky. Ahoj...