Pomoc, nestihla jsem letadlo!

Původně jsem myslela, že kapitolu "transportation" vynechám, ale přece jen si trochu místa zaslouží :)

Dnes musím přeletět z Londýna do Severní Karolíny, s přestupem v New Yorku. Letí mi to poměrně brzy, takže jsem si ani neužila pravou britskou snídani. Jen jsem do sebe nasoukala volské oko s trochou teplé zeleniny, popadla kufr a hurá na metro. Už se v něm trochu orientuji a tak fičím směr Paddington nádraží, kde budu hledat zastávku Heathrow Express.

Najít vlak nebylo těžké a za 15 minut už jsem na letišti. Hurá, mám rezervu, to si budu moct koupit kafíčko a kouknout po obchodech. Na tabuli odletů hledám ten svůj a hned je po klidu. Let má 45 minut zpoždění. To znamená, že na letišti v New Yorku nestihnu přestup. Musela bych zvládnout za půl hodiny a to si musím ještě vyzvednout kufr (na JFK nejede zavazadlo automaticky samo na přestupující let)  a absolvovat imigrační. Navíc přes net zjišťuji, že další spoj do mé cílové stanice Raleigh ten den už nepoletí. Hledám přepážku American Airlines. Milá asistentka mi sděluje, že když přestup nestihnu, bude mě muset letecká společnost ubytovat a letěla bych do Raleigh až druhý den ráno. Hmmm... tak že by neplánované přespání v New Yorku?

Samotný let probíhá v pohodě, konečně mám i to kafe! Koukám na filmy, čtu, jím, piju a 8 hodin uteče jako voda. Nad New Yorkem jasno, kochám se výhledy.

Trvá to věčnost, než nás vypustí z letadla. Dělám přesně to, čemu jindy nerozumím u ostatních. Nervózně  stojím v uličce a hypnotizuji otvor ven. Konečně. Spěchám zkusit přestup, nakonec na to mám skoro 50 minut. Jenže na letišti už to vymysleli jinak. Čeká na mě křiklavě oranžová obálka s expresním odbavením a agentka mi sděluje, že přestup už nestihnu, ale že mi zajistí přesun autobusem na jiné letiště a od tam že dnes letí ještě jeden spoj do Raleigh. Ok. Spěchám na imigrační, dělám otisky všeho možného, pár fotek a šup pro kufr. Motám se dlouhými nekonečnými chodbami letiště JFK. Se zářivou obálkou v ruce mám pocit, jako bych měla přinejmenším lepru. Dav se přede mnou rozestupuje, kde kdo  uhýbá.

Těsně před východem mě zastaví personál s tím, že kufr musím nechat tady. Pokládám ho na pás, kufr mizí v dáli a já utíkám ven na autobus. Žádný tam není. Ale schází se nás tady takto postižených celkem pět, tak jsem hned klidnější :) Za chvíli nasedáme do minibusu a jedeme směr letiště LGA. No … jedeme … spíš se posouváme. Když takto vypadá dopravní zácpa v neděli odpoledne, tak jak to tu asi vypadá ve všední den.... Suneme se krokem, nevím, jak je to druhé letiště odtud daleko, ale letadlo odlétá za hodinu. Až teď koukám, že ostatní mají s sebou kufr! Ten můj odjel na páse bůhví kam. Jak se asi dostane do Raleigh, když poslední letadlo jsem nestihla? Achjo! Zbytek cesty přemýšlím, co si budu muset koupit, abych byla schopná jít druhý den do práce jako člověk. Nemám s sebou v příruční tašce skoro nic. Ani třeba roztok na kontaktní čočky a v jednom oblečení jsem na cestě už víc jak 15 hodin.

Tak tak stíháme odbavení na LGA. V mezičase ještě volám na přepravní službu do Raleigh a hlásím, že nepřiletím letem, kterým jsem měla přiletět. Vypadává mi signál, ale po asi padesátém zopakování mi snad rozuměli a přijedou pro mě později. Ohledně kufru, mi asistentka potvrzuje, co jsem si myslela. Přiletí druhý den ráno.

Letíme. Letadlo na tento dvouhodinový přelet je malé, atmosféra dalo by se říct, až uvolněná. Letušky vtipkují, povídám si s Kanaďankou, která letí z Paříže. Konečně přistáváme. Mířím pro jistotu rovnou na přepážku American Airlines. Popisuji asistentce moji situaci s kufrem. Paní opisuje z mých letenek různá čísla a vyhledává něco v počítač. Sleduji každý její posunek. Nakonec zvedne oči od monitoru a říká: není to tenhle? A ukazuje někam za mě. Jak jsem ho mohla nevidět! Celou dobu stojí můj červený kufr za mnou! Jak to dokázali? Zaplavuje mě vlna štěstí ... nebudu muset v neděli večer shánět kartáček na zuby! :)

Utíkám ven, kde by měl stát řidič od přepravní služby White Horses. Střídají se tady od nich auta, ale žádné nejede pro Mrs. Prokesova. Najednou zaslechnu svoje jméno. Ne od řidiče, ale tlumeně, z amplionu letištní haly. A zní to naléhavě ... než tam stačím s kufrem dojet, dvakrát to opakují. U východu na mě prý čeká řidič :) Haleluja! Nezapomněli na mě :) Sedám do velkýho americkýho auta a jedu na hotel. Se svým kufrem. Je 7 hodin večer, tedy 1 hodina v noci českého času. Jsem unavená. Na recepci v hotelu dostávám balíček, který mi nachystali kolegové na přivítanou. Samé místní dobroty. Ano ... vypadá to, že jsem skutečně v Americe .... kde jinde čekat takovýto happyend :)