Souboj s pokladním pásem

Stojím ve frontě na pokladnu. Nákup vyskládaný na páse ... je ho tak 2 metry. Čekám. Nudím se. Mrhám časem. Konečně pán přede mnou platí, odjíždí s vozíkem a teď to začíná. Teď je řada na mě. 3, 2, 1, start! 

Pokladní sedí vzpřímeně, ale ruce jí zběsile lítají z leva do prava. To jak skenuje kódy mých potravin. Já, připravena na závod, věci na páse vyskládané od nejtěžších po nejlehčí, vkládám do nachystané tašky jako první květák. Nearodynamický květák! Taková chyba! Zadrhne se mi o ucha tašky a od této chvíle se to se mnou jen veze. Nestíhám. Můj dvoumetrový nákup projíždí přes ledově klidnou pokladní a skládá se na půlmetrový odkládací pás. Ve strachu, že mi to všechno popadá na zem, hážu do tašky jednu věc za druhou, hlava nehlava. Není se pak čemu divit, když domů donesu jogurty s propíchanými víčky, kynuté buchty slisované do tvaru placiček, rohlíky od hlíny z brambor a tak dál. Jsou snad ty pokladní placený od počtu pípnutí (skeneru) za minutu? Třeba ano ... ale proč to má paradoxně odnášet zákazník?

Ještě nemám uloženu ani polovinu nákupu a už jsem tázána: "kartou?" Jo, kartou. Aspoň využiju těch pár sekund mezi vložením PINu a autorizací, k naházení zbytku věcí do kabele. Transakce schválena. Pokladní vítězoslavně zaklapne pokladnu, zatím co já nervózně sklízím poslední zbytky věcí na páse. Jsem zpocená, ve stresu, na paty mi najíždí vozíkem další netrpělivý závodník ... pardon, zákazník. Cítím se úplně nemožná. Pokladní, ruce založené, čeká až to konečně pobalím a zmiznu. Pak se křečovitě usměje a popřeje mi "nashledanou".  Odjíždím od pokladny a mám v sobě bůhví proč zahanbený pocit... 

Jestli si toto čirou náhodou přečte manažer nějaké prodejny ... prosím nedělejte nám to. I nakupování potravin může být důstojnou záležitostí. Samozřejmě není vhodné, aby se vinou pomalého skenování tvořily fronty ... ale tento závod s pokladním pásem mě pravidelně ubíjí. Stejně tak věčné dotazy "máte zákaznickou kartu?", "sbíráte bodíky?". Nemám, nesbírám. Nebo jsem snad přírodní úkaz?