Dobrovolníkem v izraelské armádě (2.)

Moc mě potěšil zájem o další článek o dobrovolničení v izraelské armádě. Nejčastějšími dotazy bylo, jak jsem se k tomu vůbec dostala, proč zrovna tam a co je potřeba proto, aby vás vybrali. 

Když jsem v roce 2013 letěla poprvé do Izraele, bylo to pracovně, pod záštitou velké firmy a přesto jsem měla stažené půlky. Ve Zprávách se Izrael objevoval jen málokdy a to ještě většinou když došlo k nějakému konfliktu v pásmu Gazy. Mé okolí mě strašilo, že letím do války. Ano, přiznám se, že po přistání a po nepříjemném (ale běžném) pohovoru, jsem byla i díky všudypřítomným vojákům ověšených samopaly dost vystrašená. Z letiště mě do Tel Avivu vezl taxikář v bílé Octavii a celou dobu mi vyprávěl, jaká děláme v Česku dobrá auta a že ten hotel kam jedu se mi bude určitě líbit a zkrátka moje strachy se jaksi rozplynuly a už se naštěstí nevrátily. 

Začala jsem se po návratu víc zajímat o židovství, četla jsem historickou literaturu, poslouchala dědovy příběhy z války a snažila se pochopit jejich současnou politickou situaci. Do země jsem se  pak vrátila ještě dvakrát na kratší dobu a pak v roce 2015 nabídla moje izraelská kolegyně mé rodině na dva měsíce k obývání svůj dům na sever od Tel Avivu. Zápisky z této doby jsem publikovala zde na blogu. Za tuto dobu jsem měla možnost poznat, jak moc jsou Izraelci přátelští, pohostinní, ochotni pomoct. Že jsou to lidé jako my, že jejich matky nemají radost z toho, že jejich děti musí na vojnu, že mají stejné strachy jako my. Jsou smíření s tím, že je většina světa nemá z nějakého důvodu v oblibě. V tomto vyrůstají a v případě potřeby vědí, jak se postarat o sebe, i svou zemi. Ten pobyt tam, mi celkově otevřel oči a pomohl mi udělat si názor na Izrael, oproštěný od toho, co nám předkládají média. A za to jsem vděčná.

K dobrovolničení jsem neměla nikdy daleko a letos jsem se rozhodla věnovat část své dovolené nějakému zajímavému projektu. Když mi pak manžel ukázal asi 10 různých programů, od ekologických přes sociální až po Sar-el, měli jsme oba hned jasno. Mým důvodem bylo vrátit té zemi a lidem alespoň částečně to, co dali oni mně. 

Následovala přihláška emailem, telefonát s všeobecnými dotazy, vyplnění dotazníku s citlivými dotazy (je ke stažení na jejich webových stránkách) a čekání, zda "projdeme". Nevím, co vše sehrálo roli, zda náš delší pobyt v zemi, názory politické nebo náboženské, ale za pár dní si s námi domluvila schůzku zástupkyně organizace Sar-el v ČR. Byl to příjemný rozhovor, po kterém jsme dostali písemné povolení a zbylo už jen si zarezervovat letenky. 

Navíc to byla příležitost vidět se opět s našimi izraelskými přáteli. Před nástupem na základnu tedy předcházelo pár setkání s místními, pro které je "vojna" stejně tak vděčným tématem, jako pro naše ročníky co zažili povinnou vojenskou službu. Na tomto místě bych chtěla uvést, že jsem nesloužila v cizí armádě. To by byla vlastizrada. Byla jsem dobrovolníkem, který v izraelské armádě vykonával jednoduché práce, na které místním vojákům během výcviku nezbývá čas. Já sama odmítám válku, nesnáším násilí, zbraně se nedotknu a nedostanete mě ani na paintball. Tím odpovídám těm, co se mě ptali, proč jsem raději nenastoupila do záloh České armády. 

O tom, co se na základně může a co ne a o tom, co mi tato zkušenost přinesla, se rozepíšu zase příště ...