... "Kartičkuuu??? Těch dvacet třiiii...???" fakt jinde nezažijete...

Víte, čemu nerozumím? Kam pořád všichni spěchají? Tedy lépe řečeno, jaký to má efekt?

Dívám se hodně na zahraniční dokumenty, mluvím s lidmi, kteří pobývali "venku", ale nikde toto není.

Tak nevím...

Shodou okolností jsem teď v srpnu pobývala nějaký čas v Barceloně, kde jsem každý den chodila nakupovat potraviny na snídani pro 20 lidí. A to už je pěkný nákup. Pokladní skenovala rychle, ale vždy když se naplnil odkládací prostor, tak přestala přihazovat další zboží, dokonce mi pomohla nachystat další tašku nebo jen chvíli počkala - jsou to opravdu jen sekundy, žádné velké zdržování - a vše šlo úplně v klidu.

Ano, ano , to aby šel jeden ještě nakupovat v montérkách ... Já například sotva dosáhnu do košíku je vysoký a špinavý ... Jsem už žena věkem zatížena ... no, ale snažím se ....

Souhlas! Nejlepší je na tuto hru nepřistoupit a slušně požádat, ať zvolní, nebo počkají. Pak se dozvíte, že jsou placení odměnami za rychlost obsloužení. No a? Nutí nás někdo, nebo něco, přistoupit na jejich rychlost?

To asi ten kámen úrazu. Být hodnocen za rychlost, nikoliv kvalitu obsloužení. Rychle, neznamená vždy dobře. Proto můj zápisek není mířen proti pokladním, ale určen k zamyšlení mimo jiné těm, co rozhodují o těchto nesmyslných kritériích hodnocení.

Je obdivuhodné, jak málo stačí některým lidem k tomu, aby měli nervy v kýblu. já mám s nakupováním bohaté zkušenosti, ale nějaký stres u pokladny nepamatuji. Snažím se ji opustit co nejrychleji, abych nezdržoval zákazníky za sebou, ale bez nervů. Prostě jen dělám co nejrychlejší pohyby, stejně jako paní pokladní, která má stejný cíl. Zboží neskládám do žádných tašek, ale zpátky do vozíku. Pak s ním poodjedu a mám fůůůůůůůůru času na to, abych zboží promyšleně přendal do zavazadel (což je v mém případě prvotně batoh a když nestačí, tak igelitka), aniž bych někoho zdržoval. Občas si v duchu zanadávám na někoho, kdo zdržuje mě, ale jen trochu. A paní pokladní jsou na mě většinou milé. Totéž se týká i pánů pokladních, kterých docela přibývá.

Dělám to přesně tak. Zpátky do koše, a potom skládat podle "svého" systému, a vhodnosti uložení, do tašek. Bez stresu.

Kdyby existovala karma plus, tak bych vám ji dal. Takto “pouhá” karma. Nenakupuji často, přesto mě vždy napadne: kdybych nakupoval častěji, tak bych si zvykl nebo by mě trefil šlak? Dala jste mi odpověď. Nezvykl. Super!! Díky za super čtení. :-)

Pečte a vařte si sama doma a nebudete mít stres z buchet.

Snažím se, přesto se nákupům tak jako asi každý z nás nevyhnu. Dosaďte si do článku místo 'kynutých buchet' třeba 'roztržený pytlík s hladkou moukou'. Tu už si doma opravdu nesemelu. Věřím, že všichni víme, že ten zápisek není o problematice pečení buchet :)

Jojo, jsou to dostihy...a já tou platební kartou prostě nepípnu a nedám PIN, dokud nemám jakž-takž sbaleno...Hra o nervy. Pokaždé. O moje i o nervy zaskočené paní v pokladně.

Zboží s pásu si raději vrátím zpět do vozíku a po zaplacení v klidu pak uložím do tašky.

Jasně, stopro souhlas, pak popojedu a v pohodě skládám do tašek

Tak to sedí Ale proč tedy v cizině(jakékoli) si můžete zboží v klidu uklidit, pokladní čeká a ještě se přitom usmívá a lidi ve frontě ani nepípnou! Jak oni to dělají?

Já vážně nechci soudit pokladní. Třeba to tak musí dělat. Třeba bych se chovala na jejich místě úplně stejně, kdyby můj bonus (jestli ho dostávají) odvisel od toho, kolik zboží za odskenuju za minutu ... ale jak píšete ... je to jedna z (mnoha) věcí, která se v porovnání se zahraničím, u nás děje jinak. Špatně.