Někdy se mi zdá, že nejlíp ze všech se u nás doma má náš pes. I když Marjána nemluví s Pepíkem, protože její panence utrhl nohu a já jsem naštvaná na manžela, který mě i s nákupem nechal čekat v hypermarketu skoro dvě hodiny, se psem mluvíme všichni. A on s námi. Spravedlivě nás vítá nadšeným mácháním ocasu a radostně nás olizuje bez ohledu na utrženou nohu nebo rozmraženou tresku.
A jak on k nám, tak my k němu. Ještě se nestalo, aby někdo z rodiny nemluvil se psem. Ať máme skvělou náladu, nebo jsme vzteklí, jeho milujeme vždycky. Taky se mu svěřujeme. Co ten už si vyslechnul! "Ségra je blbá," povídá mu Pepík, Maruška mu šeptá, že je nešťastně zamilovaná do Míši Vohradskýho z béčka a já mu občas při hlazení potichu sdělím, že jsem se nikdy, ale nikdy neměla vdávat...
Když chystám v kuchyni večeři, nastává jeho čas. Posadí se, aby na mě viděl a nasadí psí pohled. Jasně že kousek šunčičky mi sem tam "omylem" upadne a do toho mu vyznávám lásku. V tu chvíli jsem přesvědčená, že náš pes je nejlepší parťák na světě.
Ale běda jak se manžel hne z gauče třeba s tím, že si dojde pro pivo. Čtyřnohý zrádce se hrne ven s ním a nepomůže ani ledabyle narychlo v kuchyni odhozený kousek masité libůstky. Když se nic neděje kolem jídla, stačí, aby si libovolný člen rodiny někde sedl a hup, už má psa na klíně. Ví, že ho milujeme a on miluje nás. Ocasem, který by mohl vyrábět proud, vrtí hlava nehlava.
Není to ale jen rodina, kterou zbožňuje. Venku se přátelsky hrne prakticky ke každému dvounohému i čtyřnohému, malému i velkému a nejraději k pochopitelně k pejskařkám, které už z dálky křičí, že hárají.
Kouzelné jsou naše víkendové psí procházky. "Drž ho, pozor," varoval mě například naposledy muž před rozpadlým plotem, zpod kterého nám naproti pochodovaly psí tesáky. Tak strašně naštvaně ten hlídací pes štěkal, zatímco náš důvěřivý moula, který nezná nic než lásku, se k němu nadšeně hrnul na přátelskou návštěvu. Prakticky čumák na čumáku jsem zasekla vodítko a zachránila našemu mazlíkovi krk. A on? Udělal pár kroků podél plotu a tam, kde už nebyl v dosahu zuřící bestie, zvedl nohu a po chlapsku plaňku počůral.
I přes veškerá předsevzetí však máme doma gaučáka, psa postelového. I z usínání se stal rituál. Když chodily děti spát ve stejnou hodinu, hádaly se, u koho bude v posteli. A tak jsme zavedli jasné rituály. První jde na kutě Pepík a pes s ním, teprve když oba usnou, zaženeme do peřin Marušku a pes se stěhuje k ní. Chtěly by ho mít v pokoji až do rána, ale to jsem zatrhla. "Kvůli alergiím, v srsti psa se drží roztoče a pouští chlupy a není to zdravé," udělala jsem jim přednášku. Věřit mi to snad ještě chvíli budou, ale kvůli vám připouštím, že jim ho z pokoje na noc vyháním hlavně proto, že i já si s ním chci před spaním ještě popovídat.
Uspávání našemu mazlíkovi jde. Když uspí děti, vrhne se na mě nebo na manžela. Což je od něj sice hezké, ale zase se to negativně odráží v našem sexuálním soužití. Často se mi totiž stane, že než se vrátím vymydlená a navoněná z koupelny v očekávání vášnivých chvil, můj muž a můj pes už spokojeně oddychují v naší posteli. Proto tu němou tvář tak trochu podezřívám: ví totiž, že když na „to“ u nás doma dojde, chceme s mužem absolutní soukromí, a tak čtyřnohého přítele vykážeme za dveře ložnice. A na takový psí život on není ani trochu zvědavý...
