Kdybyste mě zabili, tak bych nedovedla z hlavy říct, kolik let uteklo od chvíle, kdy jsem s čerstvým maturitním vysvědčením v kapse vstoupila do života dospělých. Až mě jedna jediná pohlednice vrhla přímo do reality. „Ahoj, píšu ti k rodičům, protože nevím, kde teď bydíš. Chystám se po 15 letech zase zpátky do rodné vlasti a ráda bych tě viděla. Blanka, zpáteční adresa tam a tam,“ stálo na ní.
Co? Jakože zrzavá Blanka Kužílková? Ta, co se mnou chodila do školky, do základky i na gympl? A kterou osud hned po maturitě odvál kamsi do Jižní Ameriky a od té doby jsem o ní neslyšela? To je teda překvápko: Blanka! No jasně, že ji chci po letech vidět...
Jak se asi má? Co dělá? A jestlipak se změnila? Co když má s nějakým Chůliem nebo Chosém pět dětí a strašlivě ztloustla? Nebo co když tam za oceánem udělala kariéru, má nový prsa, permanentní make-up a blond vlasy pod zadek...
Hned jsem kamarádce z mládí nadšeně odepsala a poslala jí na sebe i mailovou adresu a mobilní číslo. Po krátké výměně e-mailů bylo jasno. Blanka jede do Česka vyřídit nějaké záležitosti kolem dědictví a zdrží se pár dní v Praze. Tak jsme smluvily rande v mojí oblíbené cukrárně, já si skočila k holiči a na nehty, kdyby přece jen Blanka udělala v zámoří tu kariéru, a celá natěšená jsem si sedla ke stolečku kousek od dveří.
Přišla jsem krapet dřív, tak jsem si objednala cappuccino a dortík a hypnotizovala dveře. Několik minut se nic nedělo. Po chvíli se ale otevřely a v nich stála šťabajzna v kloboučku a semišovém kabátku s kožešinovým límcem. Ta se teda vyfikla, pomyslela jsem si a smutně zkoukla svoje obnošené vlněné kalhoty a svetr sice kašmírový, ale ze sekáče...
Nasadila jsem úsměv číslo 4, takový ten: „To jsem ráda, že tě po letech vidím!“ Ale ta dáma si mě ani nevšimla a odkráčela dozadu, ke stolečku, kde na ni čekal pán v tvídovém saku a květinou v klopě. Aha, tak to asi není Blanka. No nevadí, ukrojila jsem si kousek medovníku a číhala dál.
Dveře vrzly a v nich stála korpulentní žena středního věku s tlustými brýlemi. Tak přece jen má těch pět dětí, ulevilo se mi, a přestala jsem vtahovat břicho. Tentokrát jsem zvolila úsměv číslo 5, ten: „Nazdar, holka, tobě to sekne!“ Jenže ať jsem se zubila, jak jsem se zubila, Blanka si mě téměř nevšimla. Asi se jí zapotily brýle, napadlo mě. Tak jsem si stoupla a rozpřáhla paže: „Ahój, kozo, koukám, že už taky prdlajz vidíš,“ zavtipkovala jsem.
Ale Blanka se na mě udiveně – a možná i trochu pohoršeně - podívala. A pak zavrtěla hlavou a ukázala ke stolečku po mé pravici. „Já jdu tam,“ zašeptala na vysvětlenou a spiklenecky mrkla. Když si přisedla k jiné korpulentní dámě, došlo mi, že to asi Blanka nebude. Trapas. No nic, už se radši nebudu nijak projevovat a počkám, co bude...
Zabývala jsem se tedy intenzivněji svým medovníkem a nervózně si po desáté míchala kafe, když tu mi někdo dal pořádnou herdu do zad. „Nazdar, kozo,“ houkla na mě zrzavá Blanka a rozchechtala se na celou cukrárnu. „Ty ses, holka, vůbec nezměnila!“ Usmála jsem se. Blanka totiž taky ne. Bylo jí sice o 15 let víc, ale pořád to byla ta pihovatá zrzavá kudrnatá holka v džínách a vytahaném svetru, na krku dřevěné korálky a přes rameno patchworkovou kabelu.
A tak jsme si objednaly dvojku vína a navázaly hovor tam, kde jsme tehdy po maturitě přestaly. „Ehm, nezlobte se, ale já už musím zavřít,“ vyrušila nás po několika hodinách slečna cukrářka. Ani jsme si nevšimly, že se mezitím cukrárna vylidnila a venku je tma jako v pytli. Tak jsme si slíbily, že už se jedna druhé nikdy na tak dlouho neztratíme.
A já šla domů celá rozradostněná, že když se nezměnila Blanka, tak jsem já taky pořád ta samá praštěná holka, jako tehdy... A najednou mi zase bylo devatenáct let.
