Moje matka je klasický hypochondr. Pořád jí někde dloube, někde píchá, pobolívá v krku, záda nebo hlava, a když ani jedno z toho, tak má určitě vysoký nebo nízký tlak a bušení srdce. Já vím, že ve svém věku má na nějaký ten neduh nárok, ale ona taková byla vždycky, a někdy se dost divím, že s ní táta tolik let vydržel...
Hovory o nemocech jsou také jejím nejoblíbenějším tématem. Posedává hrozně ráda po čekárnách u doktorů, kam si chodí pořád pro nějaké prášky, které jí předepisují, aby jim dala pokoj. A v těch čekárnách si dlouze povídá s ostatními podobně postiženými dámami a vzájemně si vyměňují zkušenosti.
Jako posledně. „Víš co mi říkala stará Horáčková,“ vybalila na mě máma, jakmile jsem dosedla u ní v obýváku ke kafi. „Že když se mi pořád motá hlava, není to tlakem, ale energiema a čakrama. Vůbec žádný prášky na to nepomáhaj, ba dokonce to ještě zhoršujou! Podívej,“ šermovala mi před očima nějakými papíry. Ukázalo se, že to jsou okopírované stránky z nějaké knihy, která měla podivný alternativní název, něco jako To, co nás obklopuje nás také ovlivňuje aneb Cesta zpátky k sobě sama...
Panebože, tak matce už nestačí doktoři, ona se mi ještě zblázní do léčitelství a alternativní medicíny. „Ale to není zdaleka všechno,“ trumfovala sama sebe. „Dala mi číslo na Mistra Jefima, ten prej se na mě podívá a bude po nemocech!“ No to by sice bylo bezva, ale za prvé nevěřím, že z hypochondrie se dá tak snadno vyléčit, a za druhé, tipla bych si, že Mistr bude nějaký chytrolín z Ukrajiny, který přišel na to, co platí na bláznivé české babky.
„No, mami, doufám, že k němu nehodláš jít?!,“ zhrozila jsem se. „Stejně to bude akorát nějakej podvodník, co tahá důvěřivejm paničkám peníze z kapes...“ Máma se na mě přísně podívala, jako kdysi, když jsem jí v pubertě tajně kradla oblečení ze skříně a ona na to přišla. „To si teda piš, že tam půjdu,“ odsekla. „A dokonce jsem u něj už byla a byl to moc milej mladej muž. To ale ty nikdy nemůžeš pochopit...“
„To nemůžu,“ unaveně jsem odpověděla, protože mi bylo jasné, že moje máma si stejně bude vždycky dělat, co chce, a nenechá si poradit. „Já už stejně musím domů, slíbila jsem klukům udělat k večeři šunkafleky...“ Máma pokrčila rameny a šla se mnou ke dveřím. „Hele, a můžeš mi prosím tě s něčím poradit, když se tak vyznáš,“ zeptala se najednou pokorně. „Nevíš, kde se dá koupit King Kong?“
Cože??? Upadla mi bota na linoleum. „Na co, mami, prosimtě potřebuješ King Konga? To jako myslíš ten film? Nebo knížku? Nebo snad hračku?“ „Já nevím, co to je, ale Mistr říkal, že na tu mojí motolici rozhodně zabere, když si to koupim. Prej to zlepší krevní oběh a prokrvení mozku a taky si budu víc pamatovat,“ durdila se matka.
Zbláznila se, co jinýho na to říct. Dovedete si představit, jak se na krevní oběh užívá nějaká nadměrná opice??? A nebo... že by Mistr nemyslel King Konga, ale výtažek z rostliny zvané Ginkgo Biloba? Rozesmála jse se na celé kolo, až se to rozléhalo chodbou činžáku. „Co blbneš,“ okřikla mě matka. „Jsi horší, než ty děti! Já tady chudák stará osoba div neumírám, a ty se tomu ještě směješ.“
Stálo mě to hodně přemáhání, ale nakonec jsem svůj záchvat smíchu zvládla. Pak jsem matce slíbila, že jí ten zázračný lék koupím, a odešla s dobrým pocitem, že ten její Mistr aspoň doporučuje neškodný potravinový doplněk a ne nějaké lektvary z babského ucha a muří nohy. Nebo nadměrnejch opic...
