Jak na hada?

Včera jsem byla na návštěvě u mé kamarádky Ivony. Nejsem moc nadšená, když ji mám navštívit u ní doma, protože její patnáctiletý syn je nadšený biolog a chová doma všechno možné a nemožné. Že jim všude po bytě cvrlikaj cvrčci, kteří prchli z krabičky, kde čekali coby krmivo na sežrání chameleonem, to bych přežila. Ale třeba toho hnusnýho chlupatýho pavouka bych na WC potkat nechtěla. Stačí, že na mě včera v předsíni vybafnul HAD! 

Opravdickej hnusnej slizkej obrovskej had! Já vím, že mě teď všichni, kdo jsou na tom s biologií líp než já, začnou poučovat, že hadi nejsou slizcí. Tak dobře, nejsou. Ale já je nemám ráda, hnusí se mi a nešáhla bych na ně ani za tu úžasnou kabelku, co jsem viděla za výlohou obchodu, kde do pěti minut v pohodě utratíte peníze, na které jste měsíc makali jak barevní.

Neštítím se myší, nevadí mi žáby a celkem přežiju i setkání s hmyzem (nemá-li osm noh a chlupatý záda). Ale hady prostě nesnáším. Nechápu, na co taková divná stvoření vůbec jsou – nejsou k jídlu, nic nedávaj a ani se s nimi člověk nepomazlí. Je docela zbytečné vysvětlovat mi jejich význam z hlediska rovnováhy v přírodě a nezajímá mě ani to, že zdaleka ne všichni jsou schopni mě zabít. Mně je to fuk. Tak jo – neuštkne mě, nezaškrtí ani nepoplive něčím jedovatým, ale stejně zaručeně dostanu infarkt, když na mě ta hnusná hadice někde vybafne. Takže podle mne jsou smrtelně nebezpeční všichni...

Ale zpátky k té potvoře, co mě vyděsila u Ivony doma. Ivona sice tvrdí, že je to užovka, ale já bych to viděla na něco mezi zmijí a chřestýšem. Moje děsem vykulené oči proměnily bezbranného hada v lítou saň a já řvala hrůzou. „Co se děje?,“ přiběhla kamarádka z kuchyně, kde vařila kafe. „Had, je tu had,“ ječela jsem jako smyslů zbavená. „To je jen užovka,“ utrousila Ivana přes rameno a vrátila se zpátky ke kávovaru. „Seber ji prosimtě a odnes ke klukovi do pokoje.“

To víš, že jo! Já na to budu šahat a ono mě to kousne! Při představě, že se toho podivného zvířete dotýkám, se mi udělalo nevolno. „Já se ho ani nedotknu,“ prohlásila jsem rozhodně. „Chyť ho ty. A honem, nebo mi vleze do kozaček...“

„Prostě ho jen takhle popadneš a je to,“ vzdychla odevzdaně Ivona, zamávala mi hadem před nosem a zmizela s ním v dětském pokojíčku. Jak ta je statečná! A lehkomyslná – nechat si z domácnosti udělat zoo... Sama sobě jsem v té chvíli gratulovala, že jediné a poslední zvíře, které jsem svým dětem doma povolila, je pes.

Psi jsou věrní, přátelští, chápaví, poslušní... Ale had? Jen leží, čučí nebo leze. A vůbec, jak se takový had vychovává? Když něco provede náš pes, vezmu ho složenýma novinama po zádech, a on už to víckrát neudělá. Ale jak proboha vysvětlíte hadovi, že utíkat z terárka se nesmí?! Řeknete mu: „Ty, ty, ty, hade?“ Nebo ho taky majznete novinama? Podle mě mu to bude fuk. Ani si toho nevšimne. Bude si myslet, že mu jen o záda zavadily listy v křoví, kudy se prodírá...

Příště půjdeme s Ivonou na kafe radši do kavárny kousek od naší práce. Jediný had, kterého tam můžeme potkat, je náš úlisný kolega, který mívá chlípné kecy. Na toho ale plácnutí novinama nejspíš bude stačit....