Možná už jste někdy slyšeli o tom, že muži na rozdíl od žen rozlišují pouze bílou, černou, červenou, modrou, žlutou a zelenou barvu a ostatní odstíny barevného spektra jim – až na výjimky v podobě malířů nebo grafiků – zůstávají doživotně utajeny... Tak aby bylo jasno, můj muž není ani grafik, ani malíř. Tudíž se prostě nemohu divit, když při slově meruňková pátrá po zmrzlině, šarlatovou si plete s šeříkovou a pink je podle něj leda tak panter.
Což by samo o sobě nebyla až taková katastrofa, protože běžnému chlapovi přece docela dobře stačí rozeznat červenou od zelené (na semaforu) a bílé od červeného (víno). Jenže pak se to stalo. Tchyně zatoužila po novém křesle. Pohodlném, měkkoučkém, ušatém a... tyrkysovém. Ukazovala nám ho nadšeně v katalogu nábytkové firmy a pak prosebně zvedla oči ke svému synovi a špitla: „Že mi ho sjedeš koupit a dovezeš domů, viď?“
Není nic, co by můj muž neudělal pro svou matku. Myslím, že kdyby chtěla postavit na zahradě čokoládovou fontánu, do týdne by ji tam instaloval a ještě by sehnal pytel čokoládových vloček v akci. „To víš, že ti ho dovezu,“ poplácal babičku po rameni a hned si úkol zapsal do diáře. Přitom narazil na poznámku „děti – pasy“, a tak vyštrachal ze šanonu jejich rodné listy, vložil je pečlivě do desek a položil na komodu v obýváku, aby prý nezapomněl.
Nekomentovala jsem zahořkle fakt, že kvůli matce pojede do nenáviděného obchodu plného lidí ochotně a hned, zatímco moje prosby, abychom koupili větší stůl do kuchyně a poličky do dětského pokojíčku, už skoro rok jen mlčky ignoruje. A pánbůh ví, že bych na to měla právo. Ještě víc mě ale namíchlo, že si cestu do obchodu naplánoval na úterní večer, kdy mám pravidelnou lekci zumby. Nemám si prý dělat starosti, babička nám pohlídá děti...
Smířila jsem se tedy s faktem, že děti budou mít knihy vyrovnané do komínku na podlaze ještě nejméně rok a že se budeme při jídle nadále tísnit u mrňavého stolku po tetě, ale už jsem si fakticky nedokázala odpustit jedovatou poznámku: „Hm, to jsem ale zvědavá, co babičce nakonec dovezeš. Pochybuju, že poznáš křeslo od gauče, natož tyrkysovou od indigové!“ „Pche,“ odbyla mě hlava rodiny. „Nějak už si poradím.“
V úterý večer jsem tedy předala děti babičce a vyrazila do tělocvičny. Při vlnivých pohybech těla jsem si představovala, jak Pepa zmateně bloudí mezi nábytkem a zarputile se odmítá zeptat prodavačky, která že barva je ta tyrkysová. Po zumbě jsem ještě s Ivonou zašla na skleničku vína a trochu minerálky, doplnit tekutiny, a po návratu jsem doma našla spokojeného manžela. „Mise splněna,“ hlásil samolibě a pohvizduje si odkráčel do koupelny. „Zítra zajdu na úřad nechat dětem udělat ty pasy.“
„Neviděla jsi tady někde ty desky s rodnýma listama?,“ probudil mě Pepa druhý den ráno. „Už musím jet,“ netrpělivě podupával. „Naposledy jsem viděla, jak jsi je dával do těch modrých desek,“ zabručela jsem z polospánku. „Snad do tyrkysových,“ opravil mě manžel. To mě probudilo! „Jo, do tyrkysových. Jak to víš?,“ pátrala jsem. „No.... Maruška to říkala,“ odvolával se na dceru. „Vzal jsem si je vlastně s sebou jako barevnou předlohu, když jsem jel pro to křeslo. Tak to budou někde v autě...“
Nebyly. Nebyly ani v kufru, ani na sedadle, dokonce ani pod autem nebo vedle něj. „Ty jsi ztratil doklady našich dětí,“ skoro jsem se rozplakala. „Hledáte něco?,“ vyklonila se z okna svého přízemního bytu sousedka, které říkáme kvůli její zálibě šmírovat za záclonou Špiónka. „Ále, jen nějaký lejstra,“ jako obvykle bagatelizoval situaci můj muž. „Jó, vy myslíte ty křestní listy vašich dětí,“ uchechtla se baba. „Tak ty jsem vám včera večer hodila do schránky. Válely se tady v louži. Příště si je líp hlídejte,“ napomenula nás přísně. „Jo a ty modrý desky jsem vyhodila. Byly celý promočený.“ „Tyrkysový,“ opravil jí můj muž a zbaběle prchnul před mým hněvem k dopisním schránkám...
