Letos mě Vánoce trošku zaskočily. Kromě toho, že mi za oknem pučí šeřík a tráva se zelená jako na jaře, ještě připadl Štědrý den na sobotu a já musela být v práci až do pátku. Takže pokud jsem chtěla prožít opravdu klidné Vánoce, musela jsem si vytvořit bodový scénář doslova po minutách. Kdybych se ho držela, všechno by jistě klaplo. Jenže máte-li doma tři sabotéry, můžete čekat všechno, jen ne klidné a veselé...
Začalo to hned ráno. Děti i tatínek se vrhli na zdobení stromečku tak urputně, že rozbili tři starožitné skleněné odzdobičky po babičce i fungl novou ozdobnou špičku, snědli půlku kolekce a všechny vanilkové rohlíčky. Já mezitím uvařila polívku, upekla štrůdl, uplatlala bramborový salát, vyžehlila slavnostní ubrus, vygruntovala koupelnu a záchod, uklidila v předsíni a přežila ve zdraví tři telefonáty se svou matkou.
"Tak, všechno jsme hezky připravili, já si teď skočím k sousedovi na tradiční štědrovečerní přípitek, " poplácal mě Pepa v půl jedné po zadku a pustil dětem v televizi pohádku. Jen za ním zaklaply dveře a já si konečně uvařila kafe a sedla si do křesla, začal řev. "Mamí, ať mi nebere ovladááááč!" "Mně ale tahle pohádka nebavíííí!" "Mamííí, Pepa rozpatlal po gauči čokoládu!" "Nene, to není pravda, to byla Maruna!"
Vzala jsem si prášek na bolení hlavy, kopla do sebe kafe, seřvala jsem děti, že když budou zlobit, Ježíšek jim nic nepřinese, zahnala jsem je do pokojíčku a šla likvidovat škody. Upatlaný nebyl jen gauč, ale taky koberec a kousek záclony. Do toho telefon. Pepa. "Miláčku, nechceš si dát s námi taky jednoho panáčka?" "Ne, to teda nechci, musím uklízet a taky obalovat řízky, vždyť už budou čtyři," zavyla jsem zoufale. "Ale jdi ty, ty bys furt jen uklízela zlato, ono se to taky nepo...škyt."
Panebože, co teď? Manžel se mi prolévá kořalkou, děti se v pokojíčku rvou jako koně a Ježíšek asi letos nepřiletí, protože maminku odvezou do Bohnic... Naštěstí tatínek dorazil. Sice ne v pět, kdy jsme chtěli začít večeřet, aby děti nebyly přetažené při rozbalování dárků. Ale v půl sedmé byl doma jako na koni. Já i děti jsme už byli nastrojení, řízky voněly kuchyní a z magneťáku zněly koledy.
"No jo, Vánoce, to je prostě rodinná pohoda," zasnil se Pepa a šel si pro košili a kravatu. Když jsem mu zastrkala podolky do kalhot a převázala uzel na kravatě, mohli jsme zasednout k večeři. "Já už nemůžu," fňukal Pepíček poté, co spolkl dvě sousta, a toužebně se zahleděl k oknu. "Kdo nesní, nic od Ježíška nedostane," zahřímal otec a přidal si salát. Synek tedy pod tlakem ještě něco snědl a už mě tahal za ruku do svého pokojíčku vyhlížet z okna Ježíška.
Maruška šla s námi a můj muž měl za úkol vytáhnout dárky z komory a naaranžovat je nenápadně pod stromeček. Jenže v podroušeném stavu se mu nedařilo odemknout dveře od kumbálu a lomcoval s nimi tak silně, že jsem musela děti vyhlížející Ježíška vyzvat ke zpěvu koled, aby si podezřelých zvuků nevšimly. Když hluk utichl a tatínek se dopotácel za námi, usoudili jsme, že je čas jít se podívat pod stromeček.
"Vidíš, že Ježíškovi nevadilo, že jsem zlobil," triumfálně zvolal Pepíček a jal se rozbalovat hromady dárků. Podle toho, kolik jich neslo jeho jméno, by člověk řekl, že je to nejhodnější chlapeček na zeměkouli. Ani Maruška nezůstala pozadu a Pepa se z nové košile, telefonu a knihy o rybaření taky radoval o sto šest. Jen já ještě nedostala ani jeden maličký dárek a to už pod stromkem skoro nic nebylo. Když jsme vybalili ještě Bakugana, obleček pro barbínu a autíčko na setrvačník a já pořád nic, bylo mi do pláče. "Maminko," vzal mě za ruku Pepíček. "On se asi Ježíšek zlobil, že jsi na nás odpoledne tak křičela, viď. Tak já ti nechám tohohle závoďáka, jo?"
Pohladila jsem synka po vlasech a koukla na jeho otce. Ten provinile hleděl do země a zahučel: "Ježíšek byl možná trochu unavený a maminčiny dárky zapomněl dát pod stromeček! Půjdu se podívat, jestli je nenechal v předsíni..."
