Byla jsem tuhle odpoledne s Pepíkem v parku. Řádil na odrážecí motorce jako drak, až najel na kamínek a hodil takové salto, že se rozplácl na chodníku jak dlouhý, tak široký. Řev byl veliký, ale po bližším ohledání nebylo zranění závodníka nijak vážné – jen odřené koleno a boule na čele. Vytáhla jsem z kabelky vlhčené ubrousky, co s sebou nosím od jeho narození neustále, a otřela to nejhorší. „Klev, teče mi klev,“ hořekoval však dál pan Bebíčko, a tak jsem mu slíbila, že zajdeme do nedalekého obchoďáku a v lékárně koupíme náplasti s dinosaurama.
To Pepu uklidnilo. Nasedl na motorku, setřel z oka slzu a vyrazil. Na semaforu jsem mu ale stroj odebrala a radši ho převedla přes ulici za ruku, aby nedošlo k další nehodě. Do obchoďáku se ale opět vřítil jako Valentino Rossi. Zamířila jsem k lékárně a periferním viděním jsem zahlédla strážníka, kterak si zachmuřeně prohlíží mého syna. Asi se tady nesmí jezdit na motorce, blesklo mi hlavou. „Pepíku, okamžitě ke mně!“ Hystericky jsem zavolala. Ještě aby se tak vytasil s pokutou! Stačí kolik budu platit za náplasti s brontosaurama...
Pepa samozřejmě ještě musel třikrát objet odpadkový koš a květináč s palmou, pak málem porazil babičku s nákupním vozíkem a teprve potom se zastavil u mých nohou. Mezitím ale na mne padl stín. Dvoumetrová ruka zákona stála vedle mne a zvídavě se zeptala: „Dobrý den, mladá pani. Kolikpak je tomu chlapečkovi let?“ Ježiši, ještě tak aby byla jízda na odrážedle nějak omezena věkově. Nebo jsem mu snad měla dát helmu?? „Tři,“ hlesla jsem. „Ale to koleno je jen odřený a na hlavě má jen bouli. Právě jdeme koupit helmu,“ zalhala jsem. „S blontosaulama,“ přikývl Pepa a chtivě se mu zablýsklo v očích.
„Jasně, jasně,“ zamyšleně odtušil mladý policista a vypadal krapet duchem nepřítomně. „A co myslíte, když takové tříleté dítě něco sní, za jak dlouho to z něho... ehm... vyjde ven?“ Jeho otázka mě trochu zarazila. „No, já nevím, řekla bych že tak do dvaceti čtyř hodin, když normálně jí. Proč se ptáte? On nic nesnědl...“
„A myslíte, že by prošla i nějaká tvrdá věc, jako kupříkladu patrona z pistole?“ Začínalo mi svítat. Tohle není výslech, ale volání o pomoc. Pan strážník má asi problém. „Asi jo,“ přikývla jsem. „Vaše dítě nějakou snědlo?“ Smutně přikývl. „Víte, hlídal jsem včera synka, když byla žena cvičit... a on něco snědl, ale já nevím co,“ lezlo z něj jako z chlupaté deky. „A vy nějakou patronu snad postrádáte?,“ zhrozila jsem se. „Já nevím,“ zoufale pokrčil rameny. „Ale hrál si s nějakejma...“
„No já bych s nim šla radši k doktorovi,“ poradila jsem vyděšenému otci v uniformě. „Asi to bude v pohodě, ale pro každý případ...“ „Ale to nejde,“ skoro zaječel. „Manželka totiž nic netuší a to by na to přišla. Kluci říkali, ať ho projedu detektorem kovů,“ ukázal směrem ke skupince kolegů stojících před trafikou. „Co myslíte? To by mohlo stačit?“
„To je určitě skrytá kamera,“ napadlo mě najednou a začala jsem nenápadně zkoumat příslušníkovu uniformu, jestli je pravá, nebo z „fundusu“. „To přece nemůže bejt pravda!“ Ale asi byla. Policista stál přede mnou jako spráskaný pes a zoufale se drbal za uchem. „Já bych ho radši přece jen vzala k tomu doktorovi,“ trvala jsem na svém. „Tak to ženě neříkejte,“ spiklenecky jsem mrkla a povzbudivě poplácala muže po rameni zákona. „Aspoň zatím...“
„Mami, já chci ty blontosauly,“ zatahal mě za nohu Pepík, na kterého jsem málem zapomněla. „Držím palce,“ usmála jsem se. „Nashle...“ „Tak vám teda pěkně děkuju,“ zasalutoval policista a zamířil ke svým kolegům. Já popadla motorku a Pepíka a zamířila k lékárně. Koupím náplasti a pak zavolám mámě, jestli by si večer na dvě hodinky nevzala děti k sobě. Mám jít totiž cvičit a svěř chlapovi dítě...
