Lístky na pánský striptýz koupila kamarádka Ivona na slevovém webu. Sdělila mi, že té nabídce zkrátka neodolala, a tak jsme poprvé v životě vyrazily okukovat cizí chlapíky, abychom zjistily, o jakéže těla doma zaručeně přicházíme. Můj Pepa teď sice drží dietu, ale jeho postava má pořád blíž ke kreslenému Homeru Simpsonovi, než striptérovi. Dost jsme se těšily. O večerech výhradně jen pro ladies, které hystericky jásají v kotli, zatímco se před nimi obnažují svalnatí krasavci, jsme sice už lecos slyšely, ale jaké to bude doopravdy?
"Jdu s Ivonou do kina," zalhala jsem raději už předem svému muži (říci pravdu mi zabránil částečně stud a částečně strach, že bude žárlit) a dva dny na to už jsme se s Ivonou tlačily v hroznu dychtivých žen, který se cpal uzkými dveřmi do klubu.
Dřív, než reflektory nasvítily první těla, vystály jsme si tlačenici na Svobodnou Kubu, jak tu otrocky v nápojovém lístku přeložili Cuba Libre. Za sto třicet korun, to by bylo, aby z nás po koktejlu nespadla únava z práce a nejuchaly jsme bujaře zas jako za mlada!
Když už, tak si musíme sáhnout, hecovaly jsme se a Ivona se jako buldozer hrnula do hustého chumlu nalepeného pod pódiem, takže jakmile se první chlápci ocitli na kraji pódia, měla jsem výhled jako v kině v první řadě, s nosem a očima nalepenýma... no právě tam. A upřímně řečeno, neobjevila jsem nic nečekaného.
Když ale skupinka svlékajících se kovbojů, drsných univerzálních vojáků (uniformy fakt v choreografiích vedly) odstoupila tak, že jsme viděly celé postavy, bavily jsme se. Hry na superhrdiny a supermany, které začínaly se samopaly a laserovými meči v rukou a končily bezbrannou a trochu bezzubou nahotou, byly nejvíc ze všeho legrační.
O to víc jsme ale ocenily vypracovaná těla. A dalo se čekat, že romantickou Ivonu ze všeho nejvíc brali "Marlboro man" kovbojové, podobní týpci, co jsou i v reklamě na Mrože. Musela jsem se smát, když jsem si ke zpocenému tělu ve zvonových kalhotách s koženým páskem představila jejího rachitického brýlatého mužíčka, vedle kterého Ivona vypadá podobně jako Helena Růžičková vedle svého televizního manžela z Homolkovic rodiny.
Až do první přestávky jsme si ani jedna nesáhla. Nebylo moc příležitostí a to jsme nemířily nijak vysoko. Palec u nohy by nám jako trofej stačil. Striptéři se na pódiu střídali a s přibývajícím časem končili svou exhibici stále odhalenější. Vyhecované davy znepříčetněly. Ruce i kabelky létaly vzduchem, pískaly jsme, jásaly a hučely.
A pak přišel černoch. Byl to Francouz a skvěle při svlékání tancoval. Rytmus v těle, krásný úsměv, žádná nadřená scénka, ale přirozené pohyby. Kam se v mých očích hrabali Ivonini kovbojové! Nakonec bylo úplně jedno, že legenda o jistých přednostech černochů se nenaplnila.
Do další přestávky už jsme měly každá svého jasného favorita. Dopily jsme druhý pohár kubánského nápoje a cítily se fakt svobodně. Natolik, že když jsme cestou z toalety procházely kolem bočního vstupu na pódium, kde se jiné ladies fotily s polonahými striptéry, okamžitě jsme zavětřily příležitost a natlačily se na hlouček dalších čumilek.
V tom vyšel ven můj idol. "Ivono, dělej, jdu tam, foť," stačila jsem vydat instrukce a tlačila se vpřed. Francouz se usmíval a nejbližší fanynky bral kolem ramen. "Teď já," klestila jsem si k němu cestu jako princ trním k Růžence.
Stál tam sošný na vyvýšeném schůdku, naleštěné svaly mu jen hrály. Vystoupila jsem na schůdek. Konečně jsem byla vedle něj a očima vítězně hledala Ivonu. "Foť," zavolala na ni do davu dvojitá Svobodná Kuba z mých žil. Zahlídla jsem kamarádčin mobil, ve vteřině nasadila úsměv číslo jedna a bylo po všem.
Dnes už se té památné fotografii s Pepou smějeme (ano, přiznala jsem se k „nevěře“). Ten fešný čokoládovec mi byl totiž na ní jen sotva po ramena. Byl to zkrátka ve všech směrech mrňous.
