Zase o krok blíž k invalidnímu důchodu

Tak jsem sebou zase jednou upřímně švihla. Za můstkem se prostě každá lyže rozhodla pro jiný směr jízdy, zatímco zbytek těla se dál řítil korytem jako Pendolino na trase Ostrava - Praha. Let hlavou napřed neměl dlouhého trvání, zato se budu dlouho vzpamatovávat z nouzového přistání do zmrzlé boule. Čistý bok na čistý led. 

Zůstat ležet na tak rizikovém místě je vážně o hubu, protože vám každou chvíli může někdo přistát za krkem. Ale ať se hlava snažila sebevíc, tělo k odsunu do ústraní nepřesvědčila. A tak jsem se tam válela jako pytel hnoje a sledovala, jak ze mě letící ségra udělá mastný flek. Sbohem živote, úžasná hořká čokoládo, sladké bílé víno a sněhuláci.. (víc jsem nestihla). Nikola se mi však bravurně vyhnula, zastavila dopravu ve všech směrech a odklidila mě mimo trať, kde se mě ujala fyzioterapeutka Anička. Musela čelit vskutku polním podmínkám, ale i tak mi v těch sněhových rozvalinách od rolby rozhýbala ztuhlý hřbet aspoň natolik, že jsem se dostala pod kopec. Díky Aničko, bez tebe bych tam ležela ještě teď! 
Noc byla krušná. Můj bok vypadá, jako by se mi na něm vyřádil sám Picasso a v kříži a zadku mám snad zakousnutého Draculu. Vrcholem mého pohybu je kolébání medvěda brtníka. Kdybych prej měla pořádný nárazníky, jsem v pohodě. Já je mám, ale jinde. A zase je lepší mít fialovej bok, než prsa na zádech. 

Ale jinak je tu krásně. Švýcarský Zermatt se pomalu stává mým několikátým domovem a trávit podzim přímo pod Matterhornem, je jako trávit ho v ráji. Tohle období mám z celého roku nejradši. Úžasné barvy stromů, polí, luk a jedovatých hub. I to naše psisko je hned rezavější. Ráda se procházím hromadami šustivého a později zetlelého listí a užívám si i ty plískanice a hnusnou, vlezlou zimu. To se totiž s oblibou zašívám ke krbu s hrncem čaje a z okna sleduju cvrkot kolem sousedních paneláků. Loni se mi nesmazatelně vryl do paměti obrázek sousedky v natáčkách, kterak se marně snaží přemluvit deštník, aby se z polohy naruby vrátil do své výchozí funkční pozice. Kolem ní zatím pobíhá zmáčený, rozklepaný pudlík a při očurávání lampy se poryvem větru převrací na znak. Co se vzhledu týče, měl pudl po procesu venčení jasně navrch. Na podzim pociťuji nutkavou potřebu posbírat ze země všechny spadlé kaštany (abych je pak zase mohla všechny vyhodit) a významně kynu černým mrakům. Co kdyby to byly už ty sněhové? Letos jsem k mrakům nestihla ani upřít zraky a už kydalo. Krabici kaštanů mi poslala poštou jedna dobrá duše z oblasti nezasažené sněhovou kalamitou. Nejen na Jablonecku byl podzim sprostě vynechán. Odjeli jsme na soustředění v létě, vrátili se v zimě a strávili tím pouhých čtrnáct dní. Po cestě domů svištěl náš mikrobus na letních gumách závějemi a my si za zvuků Nohavicovy Ladovské zimy střihli slušnou rally. 

Teď už jsme zase zpátky v Zermattu, kde se příroda zatím nezbláznila a vše je, jak má být. Dokonce i ledovcové trhliny jsou stále na svých místech, tedy přímo v naší trati. Ta největší je pod prvním můstkem, občas praskne a divím se, že jsem se svojí šikovností ještě nezakončila ten svůj včerejší let kondora na jejím dně. Od té doby, co tam loni zahučela Slovinka, vážně uvažujeme o ježdění s rozpaženýma rukama á la kotva. Boulaři mají vůbec zvláštní tréninkové metody. Nedávno se tu celá horda Kanaďanů v nedbalkách válela v ledovém, rozbahněném potoce. Na březích stáli trenéři s hokejkami a profesionálními šťouchy vraceli do vody každého sraba, který chtěl vylézt dřív. Zřejmě simulace civilizovanějšího polária. 
I nás zase na jaře čeká tahle mrazivá ozdravná kůra (tedy ta civilizovanější forma). I když vzhledem ke svému momentálnímu stavu bych možná neměla čekat do jara, ale skočit hned aspoň do toho potoka. A už se nevynořit. Podle mě je borec každý, kdo v kryokomoře vydrží otrocky kráčet dokola dýl, než doporučené tři minuty. Já vydržela čtyři. Omrzliny na lýtkách dokazují jen to, že nejsem borec, nýbrž že jsem pěkně blbá.
Už teď vím, že se na jaře stejně zase hecnu. Ale nejdřív by se asi měl brtník hecnout tady a konečně vylézt ty schody.