Vzpomínky na Japonsko

Na druhém konci světa je to jako v pohádce. Lidé se na vás usmívají, nikdo neřve a na každém záchodě je vyhřívané prkénko. Nicméně brzy vás přepadne pocit, že prkénko zahřál někdo před vámi a lidé se možná usmívají a neřvou proto, že jsou omámení jedem nějakého hmyzu, který zrovna snědli. Čechy jsou Čechy.

Taky Vám připadá, že čas letí jako blázen a že za chvíli už ani nebudeme vnímat, že se střídá den a noc? Snad je to tím, že loni během zimy bylo mou jedinou starostí co nejefektivnější „oběhnutí“ paneláků o berlích, aniž bych s sebou švihla. Nebo možná stárnu a začíná mě děsit zjištění, že zdaleka nemůžu poručit všemu. Tím spíš ne času, který se mi tak škodolibě směje do očí. Je to prevít.
Sezóna se kolem nás už skoro přehnala. Byl to takový fofr, že už máme za sebou i její vrchol. Před pár dny jsme se vrátili z Mistrovství světa v Japonsku a kromě toho, že svůj organismus neustále přemlouvám k opětnému fungování v evropském čase, se ze mě ještě sypou na potkání zážitky a vzpomínky. Bude proto lepší je hodit na papír a neobtěžovat tak chudáky kolemjdoucí svým náhlým nutkáním povědět jim o tom neskutečném, vzdáleném světe.

Mé vyprávění obvykle začíná na letišti, ale tentokrát proběhlo všechno až nechutně hladce. Do Japonska jsem měla povoleno jen jedno zavazadlo do 20ti kg a za lyže bych teoreticky měla platit. Ale díky jistému, velmi obětavému a šikovnému příteli lyžařů (říkejme mu třeba pan Císař), který na mě už u přepážky čekal, jsem byla odbavena bez ztráty květinky. Ráda bych mu tedy alespoň touto cestou ještě jednou poděkovala. Pan Císař mě doprovodil až na plochu k letadlu, u něhož mě rozesmál a trochu znepokojil, když pronesl, že on osobně by do takového prskoletu nesedl. Ale náš vrtulák doletěl do Vídně bez problému a čekala nás už "jen" 11ti hodinová cesta do Tokia, tentokrát už prskoletem o něco větším. Po přistání jsem si plánovala, že během 5ti hodinové cesty autobusem do Inawashira budu slintat na okno jako náš jezevčík a nasávat první doušky japonské atmosféry. Časový posun ale vykonal své a já usnula hned za branami Tokia. I tu obrovskou zlatou sochu Buddhy velkou jako panelák jsem nějak přehlédla. 

Na hotelu jsme se jen protáhli sprchou a už jsme mířili na slavnostní zahájení. Jako boulaři – průseráři jsme dorazili pozdě, a tak celou Českou republiku při nástupu reprezentovala jen parta kluků od skicrossu. Náš mladý, japonský vlajkonoš asi neunesl skutečnost, že má za zády tak malou skupinu lidí a během proslovu se skácel k zemi i s vlajkou. Během vteřinky byl nahrazen jiným, čerstvějším a jelo se dál. Zdá se, že takové situace jsou zde na denním pořádku. Vychutnali jsme si tradiční vystoupení s bubny a vějíři a někteří i večeři. Většinou ti, kteří neřeší, co mají na talíři a bez otázek baští. Mně jako přemýšlivému člověku, to ale dělalo značný problém. Bezpečně jsem rozeznala akorát rýži. Jíst hůlkami jsem trénovala už v letadle a ke konci pobytu jsem mazácky zvládala i fazole a hrášek. Ale křeč v malíčku cítím ještě teď. 

Ubytování bylo super stylové, polovinu pokoje dokonce tvořily tatami s nízkým stolkem a klekátky (zajímalo by mě, jak se s tímto kusem nábytku přátelí Japonci s operovanými koleny). Hojně jsme využívali barevných kimon připravených ve skříni a nadšeně v nich chodili přes celý hotel do úžasného, místního wellness centra. Později jsme se dozvěděli, že jsou určená na spaní, ale podle mě by jich byla do postele stejně škoda. Jak nás někdo informoval u výtahu, záleží taky, jak si člověk takové kimono oblékne. Ženy překládají levou část přes pravou, muži to dělají naopak. Já s Aničkou jsme to měly v pořádku, Nikola chvíli chodila jako „správný chlap“.

Na zdejší trati se každoročně pořádá světový pohár, a proto jsme věděli, co nás čeká. Kopec tak strmý, že když jsem s ním měla tu čest poprvé, téměř s jistotou jsem věděla, že se nedostanu ani od lanovky na start. Nic jiného mi tenkrát samozřejmě nezbylo, ale byl to boj. Sklon se tedy nezměnil, ale dřív tu alespoň býval sníh. Letos bylo bílo jen v trati a všude kolem se zelenala tráva a smrdělo bahno. Na trénink jsme měli tři dny, během kterých předvedli všichni závodníci všem přihlížejícím (zejména svým trenérům) zdařilou komedii plnou nezapomenutelných momentů. Pekelně prudký dopad po horním můstku se staral o stále nové, originální kotrmelce, těžký a mokrý sníh zase o nespočet baletních a gymnastických figur. Už po prvním dnu jsem se cítila jako po dostaveníčku v ringu s Lukášem Konečným a když jsem se v noci omylem přetočila na břicho, trvalo mi několik minut, než jsem se dostala na bok. Útěchou bylo, že jsem za celý týden nepotkala lyžaře, který by mohl prohlásit, že je ok. Každopádně závodit v Inawashiru je vždycky zážitek, ať už jsou boule jakékoliv. Obliba našeho sportu je tu obrovská a diváci, kteří se počítají na tisíce, si s sebou berou i vlastní vařiče, aby nemuseli za celý den opustit svoje těžce vybojované místo.  

Přišla sobota a s ní první závod. Jak už je zaběhnutým zvykem, nejdřív měly trénink a kvalifikaci holky a až po nich následoval trénink kluků. To se nám samozřejmě nelíbí, protože jako holky tak vstáváme krutě brzy, oddřeme to nejhorší a uděláme trať chlapům snesitelnější. Ale co bychom pro ně neudělaly! Ráno před singly nám úsměv doslova zamrznul na rtech. Po třech dnech břečky a měkkých dopadů trať přes noc totálně zmrzla. Místo ježdění v boulích jsme najednou skákaly po schodech a tisíce ledových kuliček tvořících dopady na nich setrvaly jen do doby, než na ně někdo skutečně dopadnul. Až se mě někdo zeptá na opravdovou trať hrůzy, mám mu konečně co říct. 

Nikola startovala 9., já pro změnu poslední. Počkala jsem tedy v cíli na její jízdu a trochu jí pak záviděla, že už to má za sebou. Navíc to byla jízda hodně povedená a kdybych neměla hrdlo a půlky tolik stažené nervozitou, radovala bych se se ségrou ještě víc. Při příjezdu na start jsem v lese ještě zařadila nechtěnou baletní vložku, když jsem podcenila svou rychlost a poslala to do bahna, které mě zulo z lyží. Před Radkem jsem to chtěla ututlat, ale byla jsem bohužel jako prase, takže mi to nevyšlo. S jízdou jsem se nakonec docela poprala, ale mrzela mě pokažená helikoptéra na spodním můstku a finále jsem si prožila z pozice diváka. Ale pořádně hlučného. Až jsem se bála, aby se třeba Nikola na můstku mého křiku nelekla. Když si udržela svou 3. příčku z kvalifikace a měla jistou placku z Mistrovství světa, tekly mi slzy jako hrachy. Nejen Radka jako trenéra, ale i mě plácali lidi po zádech a gratulovali mi. To, že jsme s Nikolou sestry, jsem nijak ovlivnit nemohla, ale za tenhle počin dávám přírodě jedničku!

Večer jsme jeli na velkolepé předávání medailí. Vyhlašované vezli jiným autobusem a k jinému vchodu než nás a připravili je tak o velký zážitek. Hned za dveřmi jsme se jako školáci přezuli do bačkor a pokračovali s botami v igelitce. V uličce při průchodu do hlediště nás vítali japonské cheerleaders a stánkaři se suvenýry. Všichni tleskali, jako bychom vyhráli my. V sále naplněném k prasknutí jsme si vyslechli hymny pro vítěze, nasekali fotky a při odchodu opět sklidili v uličce potlesk. Do postelí jsme se dostali až před půlnocí a brzy ráno zase vstávali na duály. 

Kopec naštěstí nezmrznul jako předešlý den a startovala jsem dokonce na začátku. I jízda se mi povedla o něco líp. Všichni už toho měli plné zuby, a tak ani Nikolu tolik nemrzelo její poměrně brzké vyřazení. Skončila 5. a zase nás čekala cesta na slavnostní vyhlášení. Vše proběhlo téměř identicky se sobotním večerem, jen čtvrtá Tae Satoya ho trochu zpestřila, když jí při focení vyklouzla z ruky cena a málem zabila jednoho z fotografů pod pódiem. Večer jsme si ještě zašli připít do hotelového baru v 18. patře. Díky únavě a ne zrovna zručnému barmanovi nám bohatě stačil jeden koktejl Mai - Tai. Barman o něm zřejmě věděl jen to, že v něm má být rum, takže z toho byl nakonec poctivý, 3 dcl frťan.

Druhý den ráno začalo naše několikahodinové putování autobusem za letištním hotelem, kde jsme měli strávit naši poslední, japonskou noc. Chtěli jsme ještě něco zažít a protože do Tokia to bylo daleko, strávili jsme odpoledne v nedaleké Naritě, která nás doslova okouzlila. Konečně jsme viděli i pořádný kus japonské architektury a nakoukli do zdejší historie. Na pokyn místního, taktéž prostovlasého mudrce si dokonce Radek „omyl“ hlavu kouřem z vonných tyčinek. Prý mu potom ty vlasy zase narostou. Udělal to dvakrát, to bude číro! V Naritě rozhodně není nouze o obchůdky a stánky s místními pochutinami. Většinu věcí jsme vůbec neidentifikovali, ale koupili jsme alespoň pražené cvrčky v medu. Velmi nás šokovala místní „lékárna“. Regály byly přeplněné dózami, ve kterých se v roztoku vznášeli vykuchaní i celí hadi, ještěrky, mořští koníci a červi, na stěnách visely kůže, sušené želvy a paroží a všude se válely zuby a drápy. Holt, proti gustu žádný dišputát, třeba to vážně funguje. Já jsem spíš toho názoru, že člověku, který se zastaví mezi dveřmi, stačí jediný pohled a hned je jako rybička. Náš výlet jsme zakončili v ryze evropské restauraci silně propagující český Gambrinus. 

Let Honšú – Evropa byl proklatě dlouhý a na ruzyňském letišti místo nás vystoupily čtyři pomačkané a upocené zombie s pořádnými kruhy pod očima. Nikolu ještě čekala tiskovka a pak hurá domů. Tentokrát opravdu hurá, protože těch deset dní, které jsme strávili v Zemi vycházejícího slunce, bylo fakt vyčerpávajících..