V životě ukážeš víc, než holej zadek

Podrobné studium mých vrásek a vtipkování o tom, že plešatím. To jsou přítelovy nejnovější kratochvíle. Upřímnost je sice krásná věc, ale trocha taktu taky ještě nikoho nezabila.

Je mi čerstvě (vskutku!) přes dvacet a ještě si nepřipadám jako zralá žena hodna face liftingu a paruky. A přece už mám za sebou jednu plastiku. Když mě čekal kompletní servis kolene, smála se mi ségra, že mě oblečou do nemocničního andělíčka a já budu vystrkovat holej zadek na celou nemocnici. Vyčetla jsem jí, že na blbý vtipy nemám náladu. Smůla je, že právě ty nejblbější vtipy se většinou nejraději mění v realitu. Plastika kolene čeká brzy i Nikolu. Tentokrát nevěří ona mně. „Nekecej, že sis nemohla nechat ani kalhotky!“ Ne, Niky, nemohla. Navíc jsem byla při plném vědomí a v koleně se mi šťourali dva mladí, sympatičtí páni doktoři. Na rozdíl od mojí drahé polovičky byli ale taktní dost a jestli si něco mysleli, nechali si to pro sebe. A rozebrali to až na lékařáku.

Vůbec bylo tohle období velmi zocelující a podobný zážitek bych doporučila každému s nízkým sebevědomím, či pokulhávající morálkou. Na začátku sezóny jsem si při tréninku utrhla přední křížák. „To nemá urvaný, to by řvala jinak.“ reakce trenéra. Postavili mě na nohy, obuli do lyží a poslali přes devatero sněžných děl a výkopů dolů k autu. Po cestě domů mi taťka přibrzdil u Tesca a poslal mě pro večeři. Vtipálek. Z auta už mě pak musel odnést. Dvě růžové tabletky a rozhodnutí, že počkáme do rána, jak se to vyvrbí. Ráno jsme jeli do nemocnice. Nebyla jsem zrovna jako ze žurnálu, ale bolelo to jako prase a měla jsem docela jiné starosti, než si mýt zpocené vlasy, nebo si holit nohy. Ve špitále si mě rovnou nechali a další den už kuchali.

S holým zadkem, chlupatou nohou a mastnou hlavou jsem se na vozíku přihrnula na sál. Předtím mi šupli nějaký oblbovák, abych neměla strach. Fungoval báječně, náladu jsem měla jako po vydařené pařbě a dělala jsem jim uzly na kapačce. Odmítla jsem celkovou narkózu, nadiktovala si Evropu 2 a s úsměvem (i když trochu nuceným) zvládla i jehlu s epidurálem v zádech. Nad břichem mi byla vystavena hradba z prostěradel a v tu chvíli odezněl ten slastný oblbovák. Uvědomila jsem si, že celý sál (až na mě), má právě perfektní výhled na moje intimní místa a už jsem taková frajerka nebyla. Taky mi bylo úplně šumák, jestli hraje Evropa 2 a nebo tam instrumentářka protlačila CD Bílá orchidej. Chtěla jsem zmizet, jenže ti šmejdi si mě přivázali. A navíc, zkuste si utíkat, když necítíte nohy.

Sledovat naživo, jak se vám někdo vrtá v noze, je sice lepší než Avatar, ale i tak jsem během operace usnula. Anesteziolog mě naštěstí vzbudil, abych si nenechala ujít happyend.

V následujících dnech už mi nedělalo problém vystrkovat na přání zadek na každého, kdo přišel s injekcí proti bolesti. Objevil se ale jiný problém. Jak se chodí na záchod, když nesmíte chodit? Jsem vděčná, že na moje „poprvé“ měla službu právě ona statná a rázná sestra, která mě bez servítek popadla, strčila pode mě mísu a tvářila se u toho, jako by nakupovala rohlíky. S takovým přístupem je pro obě strany všechno hned jednodušší.

Do nemocnice za mnou proudily takové zástupy návštěv, až jsem z toho byla naměkko. A taktní taky byli všichni. Nikdo nepoukazoval na kostku másla, která se mi mezitím rozprostřela po hlavě, ani na kruhy pod očima (za rozdávání teploměrů v šest ráno bych rozdávala pekelné pokuty), které jsem se nijak nesnažila maskovat. Když chudák, tak pořádnej, že jo.

Jakmile mi trochu otrnulo, začala jsem se pídit po nějakém zpestření. Slíbili mi, že přijde diplomovaný pracovník, který mi pomůže zvládnout první krůčky s francouzskými holemi. Do dveří vrazilo uhrovaté cosi s cigárem za uchem a mutujícím hlasem to zařvalo: „Tak kdo to tady neumí s těma klackama?“ V záchvatu ohromení nad vlastním vtipem to ještě začalo chrochtat. Dva dny jsem ležela prakticky bez hnutí, nohy mi procitly teprve nedávno a dostat se do svislé polohy mi trvalo dlouho. „Jéžiš, myslite paninko, že na to mám celej den? Pohněte trochu tou svojí prdelkou!“ Ta berle by se zase vyjímala v té jeho. A hodně hluboko zaražená! První pohyby po nemocničním linu byly nejisté, ale brzy jsem chytla ten správný grif, na chodbě tomu blbečkovi zdrhla a schovala se na záchod. Ani mě nehledal, taky dobře.

Než jsem šla domů, čekalo mě ještě vytahování drenů. Nic moc mi o tom neřekli. Jen, že to vůbec nebolí a jinak to za řeč nestojí. Ten řev, co se tenkrát nesl vánoční atmosférou potemnělého Jablonce, vážně nebyl z porodního. Doktorům by se asi nemělo až tak úplně věřit, ale jinak odvedli skvělou práci a patří jim můj upřímný dík.

Sestřičko moje, bolesti se nebojíš. A ten trapas, kdy stáhneš spoďáry a ukážeš se celému operačnímu týmu, taky zvládneš. Víš, kolik toho už viděli??

A ještě něco. Když jste byli s bratránkem malí, taky jste po sobě čurali a jak jsi byla šťastná!

Tak se drž!