Trochu stresu ráda snesu

Říká se, že vystresované maso = tuhé maso. Kdyby si někdo udělal steak ze mě, asi by si vylámal zuby.

Někdo zdolává úkoly lehce jako Rakoncaj Sněžku a někdo k tomu potřebuje být permanentně pod tlakem. Jako třeba já. Nebýt stresu, pašáka jednoho, nemám ani řidičák. Při zkoušce jsem uspokojivě zaparkovala teprve po tom, co jsem komisaře rozpálila do běla, vypudila ho z auta, protože se na to nemohl dívat a nechala se seřvat ještě učitelem. „Drahoušku, tohle jsme přece trénovali, tak proč do pr….. parkuješ jak tatar?!“ A tak se drahoušek uklidnil, zaparkoval jako prd a papíry nakonec dostal. Bez stresu bych neměla ani maturitu. Při češtině jsem pod nátlakem vysypala z rukávu i díla, která nikdy nikdo nenapsal. Nezískala bych ani vysokoškolský index. Během přijímaček jsem volejbalovým míčem trefila mezi oči člena komise a vysloužila si tak patřičnou pozornost při následující gymnastice, ve které jsem naštěstí excelovala.

Na pravidelný přísun adrenalinu už si moje tělo zvyklo natolik, že si ho i samo dávkuje. A tak se každou chvíli někde bojím, někam spěchám a nikde nejsem včas. Nikdy. V minulosti se u mě určitě vyskytovala schopnost být někde dokonce dřív, než ve stanovený čas. Ale zřejmě jsem se obávala celoživotního zaškatulkování mezi šprty a tuto schopnost ze svého podvědomí dokonale vytěsnila.

Zatím se mi nepodařilo vybalancovat své odchody z domu tak, abych dorazila přesně na čas. Jsem prostě schopná vykonávat jakoukoliv nedůležitou činnost tak dlouho, dokud nejdu pozdě. Takže když hrozí, že někam přijdu dřív, jedu například metrem o pět zastávek dál, tam přeběhnu peron a jedu zase zpátky. Nebo třeba vlezu do prvního obchodu, který míjím a protože je mi trapné zase hned vycouvat, když už jsem rozhýbala ten zvonek nade dveřmi a vytáhla tak prodavače od instantních nudlí, procházím zaujatě mezi regály a ptám se sama sebe, co sakra dělám v prodejně s vodovodními trubkami. K tomu na mě podrážděný prodavač s nudlí v koutku uhodí, jestli sháním něco konkrétního a já svůj omyl korunuju odpovědí: „Ne, já se jen dívám, co máte nového.“

Tímhle zbytečným „shopováním“ obvykle zabiju tolik času, že se karta obrátí. Ze šprtky, která by náhodou mohla dorazit o pár minut dřív, se stává mistryně pozdních příchodů. Občas se na sebe naštvu, ale protože vím, že příště jakkoliv dlouhou časovou rezervu stejně zalepím další nesmyslnou kravinou, rozhodla jsem se, že si na to radši zvyknu. A mělo by tak učinit i moje okolí. Taťka říkává, že spěch prozrazuje chybu v organizaci a já se toho rčení držím jako h***o košile (to mám taky od něj).

Naposledy jsem testovala trpělivost přítelovu. Zbaštili jsme romantickou večeři a za pár minut nám měla jet poslední tramvaj. Napadlo mě, že si ještě skočím na záchod (tam mi to taky vždycky dost trvá), ať se pak na těch kolejích nekroutím. Po návratu bylo u stolu prázdno, ale to mě nerozhodilo. Rozvážně jsem si navlékla bundu, ztratila se v rukávech, pak se zase našla a důkladně zapnula pásek. Se stejným důrazem na dokonalost jsem si uvázala šáličku a v tom ke mně dolehl dvojí výbuch smíchu. Přicházel od mojí drahé polovičky u baru a slzícího číšníka za ním. Pohledem jsem vyšlehla otazník a okamžitě obdržela odpověď (opět stereo), že ona tramvaj právě odjíždí. Pořádně jsme se proběhli a ještě chvíli vstřebávali řidičův rozezlený pohled, zřejmě ho znechutilo naše nezkrotné mládí. A mě zase zaplavila ta euforická vlna a pocit dokonalé ženy, která stihla nedostihnutelnou tramvaj. Začínám chápat, jak se asi cítí Chuck Norris.

Věčný spěch mi ale nestačí. Zásadně si nekupuji místenky do autobusu. Neptejte se proč, já to nevím. Asi zbožňuju ten pocit, kdy s dalšími dvaceti zoufalci přešlapuju na chodníku, odpočítávám lidi s místenkami a snažím se přesně zachytit okamžik nástupu i nás, adrenalinistů (a nebo prostě jen smolařů). Zbývající místa se dají mnohdy spočítat na prstech jedné ruky a s hrdostí musím říct, že si to svoje urvu skoro vždycky. To „skoro“ proto, že i já už takhle proseděla pár hodin na kufru a kromě nudy, lítosti a pocitu nespravedlnosti v sobě živila ještě naději, že do dalšího už se určitě vlezu. Ale pro tu místenku jsem si buď z principu a nebo čiré blbosti stejně nešla.

Nervy mám v pohybu vlastně pořád. Jako malá jsem flétnou prorazila šestisetstránkové noty, neboť jsem svým falešným pískáním ubližovala sama sobě, strachy pokousala zubařku a málem mě léčili z deprese, když jednou v zimě nenapadnul sníh. Na svých sportovních cestách kolem světa jsem poztrácela nervy na letištích, v hotelech, v bouřích nad Atlantikem a především na startech všech svých odjetých závodů. Myslím, že svojí tradiční klepavkou, nervozitou vybičovaným srdečním rytmem a kupou propocených svršků vždycky zásadně přispěji ke globálnímu oteplování.

Na nervy mi občas zabrnká i ten, jehož trpělivost jsem zkoušela po zmíněné romantické večeři. Třeba když mi jednou poslal smsku, že si hrál s elektrikou a teď zůstane chvíli v nemocnici. Šikulka si zavolal i sanitku. A jen o pár měsíců později mě ze zamyšlení vytrhlo vzdálené: „Co to s tim jéé, nevíš?“ V koupelně dřepěl nahatý Edison, pod sebou louži vody (ručníkem se po sprše nestihl obtěžovat) a v ruce vytaženou nemocnou zásuvku, kterou se snažil dostat zpátky do zdi. A protože ví, jak mi udělat radost, je navíc jeho novým koníčkem pájení elektroniky. Díky, Aleši.

Poškádlily mě i úžasné výkony našich basketbalistek nebo pan Váňa při Velké pardubické. Všechny takové chvíle mi možná budují poctivé základy pro řídkou stříbřitou kštici, ale bez nich by byl život jako nové tetování. Nejdřív z něj máte radost, ale jednoho dne zjistíte, že už vás vůbec nebaví…