Tour de Boule

Nejlepší jízda je na ledu! V Mt. Gabriel by ho mohli prodávat..

Hned po slovinském dobrodružství mě čekala Kanada. I po 3 blažených hodinách spánku, které jsem ukořistila v noci mezi příjezdem domů a odjezdem na letiště, jsem se snad poprvé těšila na dlouhou cestu letadlem. Na letištích to není jen tak. Když totiž nevyhmátnu tu správnou přepážku s tím správným člověkem za ní, vždycky to smrdí průšvihem. To je tak, když člověk vozí ve vaku s lyžemi ještě spoustu dalších věcí od ponožek až po péřovku a lyže v něm nakonec tvoří úplně zanedbatelnou položku. Jenže kam jinam mám všechny ty krámy narvat? Občas to naivně zachraňuji tím, že vak omotám na několika místech průhlednou fólií. Do takové kukly už se nikomu lézt nechce a víc do ní nevrtá. Tedy pokud zrovna nevezu třeba prací prášek a ta piksla nepraskne jako tenkrát. Prášek všechno pokryl voňavou bílou vrstvou a fólie nefólie, vak byl otevřen a já předvolána před policisty se zbraní v pohotovosti. Tolik otázek na mě dlouho nikdo neměl! Letadlo mi uletělo a mě se dlouho držela přezdívka „Malý terorista“.  

Většinou si vyberu tu správnou přepážku a i na Ruzyni to šlo hladce. Obě zavazadla byla sice nad váhový limit, ale asi byl dobrý den a prošlo to. Měla jsem škodolibou radost, protože Nikola (ségra) s Radkem (trenér) museli platit nějaký poplatek, který mě minul. Pro jistotu jsem stejně přehodila všechny boty z vaku k až nechutně vzorné fyzioterapeutce Aničce, která měla ještě 16 kg rezervu. Však se nám taky tahle rezerva později hodila. Zatímco jsme na ploše čekali na start, dívali jsme se na zprávy na CNN. Nějaký pilot duchapřítomně přistál na řece Hudson, zachránil všechny cestující a stal se z něj hrdina. Snad i ten náš se někam takhle šikovně trefí. Plány, jak se v letadle vyspím, vzaly za své hned po zjištění, že mám před sebou svoji vlastní obrazovku s výběrem filmů. Euforie z toho, že nemusím sledovat to, co ostatní, mě dokonale probrala. Samé novinky..tohle šlo nedávno v kinech a tohle je tam právě teď! ...nakonec jsem se podívala na film, který jsem viděla už pětkrát. 

V Montrealu jsem usnula přímo v půjčovně aut, ve stoje, opřená o vozík s věcmi. Čekala nás 1 noc v letištním hotelu, hurá! K tomu snídaně až na 8, tak se vyspíme. Zazvonil budík, s Aničkou jsme automaticky vstaly a jednohlasně si zanadávaly na ten pitomej časovej posun, kvůli němuž jsme byly jako zmlácené a absolutně nevyspané. Budík jsem nastavila na mobilu s českým časem, takže jsme vstaly ve 2 ráno. Opět jednohlasně jsme si zanadávaly na moji blbost a lezly zase do postelí. Druhý den jsme dorazili do střediska Mt. Gabriel, udělali si výlet do Mt. Tremblant, kde jsme jako správní turisté naplácali tisíc fotek, nacpali se výbornými palačinkami a udělali pozdvižení, když jsem vlezla do sudu sloužícího jako popelnice a pak nemohla ven. Další den už byl trénink a přestala sranda. I když, jak se to vezme.

Rtuť na teploměru zamrzla někde u -20 a trať byla jeden led. Jímala jsem podezření, že pořadatelé nám ji pro zpestření ještě prolili vodou, ale ověřit jsem to nestihla. Zatímco si Nikola jezdila, skoro jako by se nechumelilo, já tam létala jak nudla v bandě. Anička měla mraky práce, aby nás každý večer zase uvedla do provozuschopného stavu. Den před závodem jsme symbolicky oslavili mé narozeniny, dokonce jsem dostala dort s parádně oslizlou jahodou navrchu a došlo i na přípitek trochou vína. Plastové kelímky s logem hotelu mu na kvalitě ani neubraly. Oslava pěkná, ale vezmu to asi ještě jednou po sezóně. V den závodu se rtuť v teploměru konečně pohnula..teplota klesla na -33. Tak jsme odjely kvalifikaci, pro mě to byla konečná, ségra se těšila na finále. Odpoledne jsem se tedy připojila k Radkovi a Aničce v cílovém prostoru a konečně si také vychutnala ten pocit, když člověk jen tak pár hodin stojí na takovém mrazu. Ranní trénink a závodění mi kromě únavy připomínaly ještě mokré lyžáky na nohou. A to i přes můj zlepšovák. Z batohu jsem mazácky vytáhla zahřívací pytlíčky na ruce, otevřela, zatřásla a náplastí je přilepila zespoda k ponožce, abych měla v botách jako v pokojíčku. To se nakonec ukázalo jako neskutečná blbost, protože pytlíky přestaly hřát jen, co jsem jim odstřihla přístup vzduchu. Navíc mě dost tlačily a prsty mi zmrzly ještě víc, protože jsem s nimi nemohla hýbat. Po skončení finále už jsem se bála i mrkat a kdyby do mě někdo cvrnknul, určitě bych se rozsypala a nic by ze mě nezbylo. Nikola skončila 4. Bramborová medaile se jí moc nelíbila, ale abych řekla pravdu, kdyby byla na bedně a já měla ještě běhat kolem s foťákem, v danou chvíli bych na ni byla spíš naštvaná. Rozmrzání v teple bylo k počurání a večer nebyla na žádnou oslavu ani nálada. Skoukli jsme večerníček – americkou reality show The biggest looser (na Rákosníčka to nemá) a šli spát. 

A tak skončil náš první svěťák v roce 2009. Opět jednou nocí v letištním hotelu v Montrealu, tentokrát už nás ale ten proklatý budík nedostal...