Pouštět se dobrovolně do věcí, které člověka děsí, je skoro vždycky trapný, ale úplně vždycky nesmírně osvobozující. Je to totiž výzva!
Řítila jsem se ulicí jako divoká voda, deštníkem rozháněla davy před sebou a zoufala si, proč mi pánbů nenadělil aerodynamičtější tvary. Moje myšlenkové pochody byly rázem přetnuty otočnými dveřmi, které mě vcucly do nákupního centra a z kulatého paraple udělaly kosodélník. Ve skluzu jsem projela celé spodní patro, vyběhla jezdící schody a při svém velkolepém antré do luxusní posilovny skoro zbourala turniket. Za ním už mě netrpělivě vyhlížela asistentka s nervy v pohotovosti a dávkou výčitek v zásobníku a skrze křečovitý úsměv cedila: „Vy jdete na kástink? Tak šup šup, už se čeká jenom na vás!“ Do dlaně mi vtiskla růžovou nálepku ve tvaru srdce s číslem 20 a vlastním tělem mě natlačila do šatny. Pak zmizela. Za necelou minutu, kdy jsem stihla tak akorát zpacifikovat rozlámaný deštník a analyzovat bezpečnostní systém skříněk, se zjevila znovu. „Tak už? Já vás nechci popohánět, ale vopravdu se čeká jenom na vás.“ Ujistila jsem ji, že mě VŮBEC nepopohání. Za chvíli už jsem stála v obšlajfnutých elasťákách a nátělníku, se srdcem v krku a dalším nalepeným na prsou, ovšem bez bot a ponožek, které jsem na dně tašky nestihla identifikovat, v řadě stejně oděných slečen a proklínala kamaráda Mária, který mě do toho namočil.
Posilněn alkoholem mi totiž nikdy nezapomene pochválit „děsně pěknej zadek“ a „děsně pěkný nohy“ (jeho košatá slovní zásoba se ještě obvykle plynule rozpouští v panácích v něco jako „dězně pěný noy a dězně pnej zade…chch). A poté, co jsme se nedávno v partě poměrně bujaře vyveselili a Mário v oparu svítání křikem půlce Jablonce poreferoval o mých proporcích, jsem potácivě usedla k počítači, vylovila ze složek, které za střízliva za boha nemůžu najít slušivou fotku a přihlásila se do soutěže o novou tvář jedné sportovní značky. Teda tvář…hledali „NOVÝ ZADEČEK“, což mi přišlo úchylný teprve ráno, kdy jsem s opicí a neblahým tušením zdráhavě otvírala složku „odeslaná pošta“. Úlevnou jistotu, že vše v tichosti vyšumí, sestřelilo oznámení, že já a můj zadek jsme postoupili do druhého kola. Neboť vím, že vlastní blbost je třeba po zásluze potrestat, rozhodla jsem se v tom vykoupat kompletně a s lehkým sebezapřením a v přísné tajnosti před kýmkoliv, kdo mě zná, vyrazila na casting.
„Máš to blbě, beruško,“ přistoupila ke mně najednou jedna z holek a vytrhla mě z ukřivděných myšlenek o tom, kterak bídák alkohol mění lidský charakter. Otočila mi nálepku a přimáčkla ji zpátky na prsa. Nebylo to srdce, ale půlky. Doteď nevím, jestli jsem jí měla poděkovat. „Co tady sakra dělám??“ Jenže když jsem se otočila k útěku, sveřepá asistentka nekompromisně zablokovala jediný únikový východ. Některé holky s vlasy přísně staženými do perfektních culíků začaly dělat dřepy, asi aby měly podstavce řádně vyrýsovaný, až přijdou na řadu. Abych něco nezanedbala, začala jsem se i já, s hárem, natupírovaným zběsilým průletem obchoďákem, nenápadně pohupovat na špičkách, abych měla aspoň ty lejtka. To už nás vřele vítalo porotní konzilium, fotograf i šéfredaktoři časopisů a gratulovalo nám k obrovskému úspěchu, hlásily se nás totiž stovky! „Máte tu všechny opravdu skvostné zadečky!“ zahlaholila jednohlasně porota a řada slečen se jak na povel jednohlasně zahihňala. Představila jsem si, jak silou ragbisty srážím k zemi asistentku ve dveřích.
Pak jsem na jeden nádech vychrlila něco o sobě, se strnulostí golema a neúmyslně dvojsmyslnou otázkou „jak daleko mám jít?“ se prošla před porotou, párkrát mrkla na fotografa a při odchodu zase skoro zbourala turniket. Ještě, že se neptali, proč jsem se do soutěže přihlásila!
Občas přemítám, proč si s takovou chutí komplikuju život podobnými sebedestruktivními činy. Na lyžích jsem se například od mala tloukla i při plužení, a tak jsem začala skákat salta (a tloukla se ještě víc). Jsem stydlín a neumím řvát, a tak předcvičuju ve fitku a řvu na ženský, ať do toho šlápnou. Vždycky jsem měla větší či menší mindráky ze svého těla a najednou se zarputile vrtím před porotou v soutěži o nejhezčí zadek (díky Mário!). Taky usiluju o práci v rádiu a to i přes to, že vlastní hlas, slyšený „zvenčí“, mě přímo irituje.
Asi je to proto, že dřív jsem se před svými strašáky bránila útěkem a jednoho dne přišlo zjištění, že být útočník je mnohem větší sranda. Ještě štěstí, že v tom nejedu sama. Třeba kámoška Pavla, mající závratě i z autobusového perónu, si nedávno pořídila sedák a s respektem a husí kůží se prohání po horolezeckých stěnách. Spolužačka z gymplu Jana se zase vždycky děsila jakýchkoliv závazků, a tak sekla s vejškou, řekla mu ANO a teď vychovává dvě děti.
Po světě běhá spousta bláznů, ale zdá se, že touha překonat sám sebe je přirozená lidská vlastnost. A měli bychom se jí bránit? Neměli, protože terapie šokem člověka posouvá dál a zaručeně zvedá náladu!
