U maturity z biologie jsem si vytáhla aplikovanou genetiku a dostala dva příklady. Určit barvu zatím nenarozeného telete a krevní skupinu dítěte. Mým rodičům se narodila dvě telata s krevními skupinami 0 a B. Dědičnost je obor záhadný a nevyzpytatelný.
„Nazdaaar, tebe jsem teda pěkně dlouho neviděl! Jak se máš?“ uhodil na mě nějaký hezoun, když jsme se při výstupu z autobusu zasekli v jediných, úzkých dveřích. Od ksichtu jsem ho znala, to jo, jenže na malém městě se od vidění znají všichni. Je mi vždycky až obludně trapně, když někoho nepoznávám, takže mlžím, co to jde a zahajuji svou pravidelnou hru na kočku a na myš. Však on mi hodí udičku! „Já se mám přece vždycky nejlíp! Ale povídej ty. Co teďka vlastně děláš?“ šťouchla jsem ho frajersky do boku, na což reagoval víc než podivným pohledem. „Podnikám s tátou a v Praze máme krám se sportovníma věcma.“ Áha...sportovec. To mi nijak nepomohlo, neboť moje okolí je tvořeno z devadesáti procent právě jimi. „Ty si mě nepamatuješ, co?“ Doprčic! Položil mě na lopatky, ale aspoň ukončil mé trápení. Z úst mi vyklouzlo něco jako „mm hmm“. „Na gymplu jsem tě zval na kafe, ale poslala jsi mě do háje.“ A znovu doprčic! Zhrzený tajný ctitel z druháku. Ale já se nedala „Jo už viiim! Ten biatlonista!“ bafla jsem na něj triumfálně a úlevou vydechla. „Ne, já jsem ten tenista.“ V Prčicích už jsem jako doma.
A to se mi stává pořád. Nejhorší ale je, že nepoznávám ani lidi, které jinak vídám poměrně často. Zrovna minulý týden jsem potkala známého, který vede posilovnu kousek od nás. Co hůř, konzultovala jsem s ním i jeden školní projekt. A najednou se míjíme v nákupním centru. Jednou rukou tlačí kočárek, druhou manželku a na sobě místo obvyklých tepláků a trika košili (alespoň to by mě mohlo omluvit, sportovec v košili je vždycky k nepoznání). Zářivě se na mě usmál a zahalekal pozdrav. Já se usmála ještě zářivěji (zase ten známej ksicht), pozdrav opětovala a všechno by dopadlo dobře, kdybych se nezeptala, jak jim to teď skáče. Spletla jsem si ho s trenérem trampolínistů.
Blahořečím genetice, protože za všechno stejně může ona, mrcha jedna nezvedená. Taťka má totiž naprosto stejný problém a společně vytváříme přímo vražedné duo. Na ulici potkáme povědomého člověka a živě se s ním dáme do řeči. S nadšením probereme rodinu, práci, a události posledních dní, trochu zavtipkujeme a jdeme dál. Následující „tati, kdo to byl?“ „Já nevim, myslel jsem, že mi to řekneš ty“ už je u nás pravidlem. Dále jsem po svém zploditeli zdědila sklon všechno přehánět a dělat drama i z Rákosníčka, vrhat se po hlavě do každé ptákoviny a vytáčet lidi blbými radami. Co se týče fyzické stránky, mám po něm třeba pakloub na levé noze, který mi nikdy nepřipadal ošklivý. Až do doby, než jsem si všimla, že se na něj pokaždé stočí všechny páry očí, jen co sundám ponožku. Ono nejen, že to blbě vypadá, ale taky to bolí a nepříjemně tlačí v botě.
Po mamince mám hezké ruce s dlouhými, štíhlými prsty. „Fuj, to jsou ale hnusný, zlodějský dráty!“ dočkám se často nelichotivé reakce. Závistivci s prsty jako párky. Ale jenom já můžu nosit všechny maminčiny prstýnky (dělané na zakázku v dětské velikosti). Ségra má bohužel smůlu, nenavlékne ani jeden..a to ani nemá prsty jako párky! Po mamce mám taky smysl pro rytmus, vášeň ke čtení a slabost pro Denzela Washingtona. A prsa. Spousta holek mi je vždycky záviděla, ale já z nich nikdy nadšená nebyla. Viděli jste snad někdy prsatého trpaslíka? Nebetyčná drzost se u mě taky neobjevila jen tak. Ale s oblibou se odvolávám právě na rodiče.
Umělecké sklony mám zase po babičce. Ta mě však nejspíš zatratila v momentě, kdy jsem definitivně vyměnila flétnu za lyžařské hole. Nikdy ze mě nebude nic pořádného! Ještě by mě zajímalo, po kom jsem zdědila svou výšku (nížku) a zlozvyk chodit všude a za všech okolností pozdě.
Každopádně děkuji svým příbuzným, a to všem pokolením, za poskytnutí široké škály jejich genů. Bez vás bych to nebyla já, moji milí blízcí. A to jste pro to nemuseli hnout ani prstem!
A co bylo do genetického balíčku na cestu životem přihozeno vám?
