Plzeňskou tramvají jedině potají!

„A za tuten bordel máme platit vosumnáct?!!“ Výkřik rozlíceného smraďocha do ticha natřískaného plzeňského autobusu ťal do živého. A já objevila osmý div světa.

S MHD už jsem se něco najezdila a v zaplivaných autobusech, metrech a tramvajích strávila bezmála půlku života. Během mé cestovatelské kariéry se mi v narvaném autobuse dvakrát otevřel vystřelovací deštník (což si vyžádalo dvě lehká zranění), stokrát jsem v něm byla coby drzý spratek popadnuta za školní brašnu a některým z nemilosrdných důchodců vyvržena ven na silnici, jednou v tramvaji předstírala mentální retardaci, abych zabavila revizora a kryla tak ségru bez lístku (nejen, že to nevyšlo, ale ta mu ještě napráskala mé osobní údaje místo svých) a dalšímu se snažila pláchnout v pražském metru. Dohnal mě za první zatáčkou, protože s těmi berlemi po operaci kolene jsem byla tenkrát pomalá. Stálo mě to skoro tisícovku.

Ale teprve v západočeské metropoli jsem poznala nepoznané.

Ani ty plus mínus tři roky, po které do Plzně dojíždím, mě bohužel nedotlačily k jejímu bližšímu poznání a na náměstí bych netrefila ani s GPSkou v ruce, dvěma kompasy v kapsách a buzolou na krku. Snad mě trochu omlouvá, že centrum vždycky jenom líznu a vydám se do dědiny, která má svoje jméno, svoji směrovačku a dokonce svoji poštu a s Plzní tudíž vlastně ani nemá nic moc společného.

Jenže tentokrát jsem do centra prostě musela.

V pravé poledne mě pražský linkáč vyplivnul na autobusáku a já z batůžku tasila pomačkaný plánek trasy, ve spěchu načmáraný na kusu toaleťáku. Dalo to práci, byl třívrstvý. První bod zněl: „Tramvají dvojkou…“ S písní od Mňágy a Žďorp na rtech jsem se vydala k trafice pro lístek. Sklonila jsem se k okýnku deset krát deset centimetrů, které bylo asi tak v úrovni mé stydké kosti (mají průměrně vysocí Plzeňáci ve zvyku u trafik klečet nebo dřepět?) a zahlaholila: „Brý den, nějakej přestupní lístek na busy a tramvaje prosím.“ Žádná reakce. „Haló,“ zaťukala jsem na sklo před výstavkou vybledlých obalů od tatranek a zase se ohnula k mluvítku u kolen. Velká plechová bouda stále mlčela, zato ve frontě za mnou to začalo šumět jako u Niagáry. „My nemáme přestupní lístky. Další!“ ozvalo se konečně ze zamřížované plechovky.“ Nechápavě jsem civěla na ušmudlané sklo, skrz tatranky se snažila rozpoznat obrys prodavačky a nastavila ramena zavalitému pánovi za mnou, který to bral jako vyřízené a snažil se mě vytlačit z mé pozice. „A nějaký lístky máte, nebo se tu jezdí zadarmo?“ Několikahlavá fronta vyprskla smíchy, ale z mojí strany to vtip rozhodně nebyl. A tak mi byl vnucen tiket za 12 Kč, platící na jednu zastávku stejně jako na padesát, ovšem bez přestupu a dav mě vyšoupnul ze scény.

V dáli jsem našla koleje a na nich zastávku tramvaje dvojky. Stanici, kde jsem měla přestupovat na čtyřku, jsem v jízdním řádu nenašla, a to ani v jednom směru. Všude kolem pusto, jenom na lavičce vedle mě se muchloval mladej páreček. Byli vášniví. Moje nejisté zaklepání na jeho rameno vzbudilo na její tváři výraz dokonalé prudy. Aspoň, že ruce obou zamířily tím správným směrem, když jazyky už zase bloudily.

Jak jsem tam tak čekala, uhodila mě do oka cedule, lákající na PŘESTUPNÍ jízdenky přes smsku. „Vida, tak přece jenom,“ reptala jsem si pro sebe a už mačkala mobilní čudlíky. Za pár minut přijela tramvaj, potvrzení o zaplacené jízdence nikde. Bolestné rozhodování, jestli cvaknout tu pitomou nepřestupní a nebo počkat, jestli ta druhá dorazí. Rozhodla jsem se čekat a případnou kontrolu revizora co nejvíc natáhnout. Na neexistující zastávce jsem přeskočila na čtyřku, sms jízdenka pořád nikde. Kousek jsme popojeli, pak se otevřely dveře a všichni vystoupili. Já chtěla jet dál podle svého toaletního plánu a libovala si, jak hezky stojíme ve stínu.

„Na copa tam čekáte?“ zakrákala na mě najednou nějaká babička z chodníku a já si konečně všimla rozkopaných kolejí před námi a původních spolucestujících, skákajících pod kola aut ve snaze doběhnout náhradní autobus na druhé straně silnice. „Poďte, já vás tam dovedu,“ vyvlekla mě babka z tramvaje, čapla za rukáv a vtáhla do silnice taky. Z úst mi vylétla modlitba a z dlaně vztyčený prostředníček, patřící běsnícímu řidiči brzdícího Tranzitu. S díky jsem kývla na čekajícího řidiče autobusu, ten zatúroval, rozjel se a s bábi jsme za jízdy naskakovaly do dveří jako v Bondovce.

Udýchaní, zpocení a jeden na druhém nalepení jak sponky v sešívačce jsme se váhavě sunuli rozestavěnou silnicí a přetížený autobus jenom hekal. „A za tuten bordel teď jako budeme platit vosumnáct?!“ zaburácel mi najednou ten zavalitý smraďoch s koláčema v podpaží přímo do ucha a ve vášnivé debatě mi zabránila jen nerozhodnost mezi tématy „tragická MHD“ vs. „používání deodorantu“. Konečně jsem dojela na místo určení a po hlavě vyskočila na chodník. V tu chvíli mi přišlo potvrzení o zaplacené sms jízdence.

Vyřídila jsem si, co bylo třeba a vydala se na cestu zpátky. Mobil to měl tentokrát bez práce, rozhodla jsem dát šanci ušetřené papírové jízdence, která se stále hřála v zadní kapse mých kalhot. Při dobíhání náhradního autobusu se opět konala kličkovaná mezi auty, ale rozparádila mě podstatně míň, než ta první. Dýchavičně jsem vpadla do prostředku hromadné dopravy a jala se cvakat lístek. Jenže strojek tu moji papírovku vůbec nechtěl a digitální displej nechápavě mlčel. Po tom, co jsem si uvědomila, že strkám jízdenku do čtečky čipových karet, jsem se v tichosti přesunula na druhou stranu autobusu k jiné škatuli, přilepené na olepené tyči. To už vypadalo nadějně. Zatímco jsem v kapse lovila svůj tiket za dvanáct, pomrkávala jsem významně na lidi okolo, jako že se vyznám. Vylovená jízdenka putovala do strojku. NIC. Ohnula jsem tu zmačkanou mršku nejdřív na jednu a pak na druhou stranu a zkusila to znovu. Strojek opět nereagoval a moji snahu o poctivost totálně sabotoval. To už na mě tázavě hleděl celý autobus včetně řidiče. Ve chvíli, kdy byla všechna trpělivost tatam, uprostřed čela se mi usadila hluboká rýha čirého zoufalství a já zuřivě strkala a vytahovala jízdenku do toho krámu, mi to (konečně) došlo. Vydechla jsem údivem a skoro si sedla na zadek.

Po odeznění počátečního šoku jsem strčila jízdenku do strojku, zahamplovala plechovým hejbátkem nahoře a voilà, v jízdence se udělalo pár pěkných dírek. Asi minutu po tom přišla moje konečná zastávka a já omámeně vystoupila.

Ač jsem měla spořádaně nakoupené lístky, procestovala jsem to odpoledne celou Plzeň pod závojem černého pasažéra. Byl to sice zážitek, poznala jsem místní kolorit od zpruzených milenců, přes rozezlené smraďochy až po „obětavé“ důchodce a viděla archeologickou raritu v podobě cvakacích strojků, aniž bych musela do muzea.

Ale vosumnáct?? To mi fakt přijde moc.