(Ne)funkční vyšetření
<img src="/2/29/297212/297212_clanok_foto_829.jpg" alt="Ilustrace: Tereza Průšková / Bytegang Project" />Ilustrace: Tereza Průšková / Bytegang Project
Od dob, kdy jsem na lyžích metala kozelce a s boulemi žila mezi boulemi už uplynul nějaký ten pátek a co z vrcholového sportu rozhodně nepostrádám, je vrtkavý život laboratorní myši.
Veškeré to měření, testování a porovnávání mě pokaždé krajně obtěžovalo a dolovalo obrovskou díru v mém výkonnostním sebevědomí. Suverénně nejhlouběji se podkopávalo funkční vyšetření, které zásadně poukazovalo pouze na to, co mi v těle nefunguje. Testování, kam až se dá zajít, než se člověk pozvrací a zdechne, je podle mě jasný projev sadomasochismu a každý, kdo prohlašuje, že je to brnkačka, se tam buď fláká a nebo je to Pinocchio s neustále se prodlužujícím frňákem. Na druhou stranu chápu, že mnohým lyžařům by se takto předimenzovaná část obličeje leckdy hodila v bojích na cílové rovince. Když už ne jako zbraň, tak aspoň kvůli fotofiniši.
Ale zpět k laboratořím. Jako akrobati jsme na obávané „funkční“ vyráželi dvakrát ročně a zatímco na jaře jsme byli ještě zamrzlí a neohrabaní a na běhátku se motali stejně zoufale jako jezevčík v prašanu, na podzim jsme zase vycucaní letní přípravou odpadali z pásu dřív, než se rozjel. Uspokojivý výkon jsem tedy nepodala nikdy a v mém sebevědomí vznikla za ty roky slušná Macocha.
Jak už to tak bývá, své poprvé jsem si odbyla asi v šestnácti. Do laboratoře na pražské FTVS jsem tehdy mířila s pocitem vrcholné důležitosti, neboť uvalení testovací kletby na můj hřbet znamenalo jediné – konečně je ze mě vrcholový sportovec se vším všudy. Pýchou jsem se dmula tak, že jsem skoro neprošla dveřmi a testovací premiéra ve mně vyvolávala pocity prvňáčka před vysvědčením.
Během měření vzrůstu jsem si vyžádala několikeré opakování, protože mi neustále ubírali aspoň cenťák (kdybyste měli sotva 160, taky byste se hádali a ne že ne) a první vážení odstartovalo letité rozepře s trenéry, že jsem až příliš lehká holka. Pak mě oblepili elektrodami, vrhli na lehátko a jali se měřit tuky. Vyhovět pokynu nehýbat, nedýchat a nemluvit bylo zatím nejtěžší. Jenže pak přituhlo. Zrovna když jsem si vázala na tkaničce čtvrtý uzel a probouzela sporttester, přitáhl někdo do ordinace defibrilátor a velkou kyslíkovou bombu. „Nechte ty dveře do chodby votevřený, ať nám je nerozbijou, kdyby z toho vodlítli,“ zaznělo zcela vážně z úst hlavního testéra. „Vodlítli?“ Svou otázku jsem nedokončila, protože se to pode mnou rozjelo. Nasadila jsem sveřepý klus. Dobu si mě nikdo nevšímal a já začala pomalu pošilhávat po hodinách, u čehož jsem si kopla do přední části běhátka a skoro se na něm smotala. Po několika minutách si mě konečně všimli, ale ráda jsem nebyla. Větší sklon a větší rychlost. Je tohle nějaká logika??
Najednou mi bylo do huby vraženo cosi, co průměrem i zápachem připomínalo trubku od toaleťáku a jako bonus mi nějaký dobrák přicvaknul na nos kolíček. Myslela jsem, že je to vtip a ztěžka se do trubky zachechtala. Mého zaržání však nikdo nedbal. Záhy mi ztuhly lejtka a došel dech. Když jsem valíc bulvy začala zběsile dupat, přišlo vysvobození a pás pomalu zastavil. Zbavili mě trubky i kolíčku a já úlevou vydechla. Mám to za sebou.
„Takže si zahřátá a půjdem na to, ju?“ Doktorova slova mnou mrštila do otevřených dveří, ale než jsem stihla vycouvat až na chodbu, byla už jsem sunuta zase zpátky na běhátko. Kolíček na rypák, trubka až do krku a valíme rovnou pěkně zostra.
Minutu za minutou se zvětšuje rychlost i sklon a sílí bzučení pásu pode mnou. Dusám jako kráva a mám pocit, že jsem z tohoto veterinárního hlediska dokonce hodnocena. Doktoři mě zamyšleně obcházejí a vynášejí verdikt, že dopadám na pravou zadní. „Jóó, pošlete mě rychle na jatka, prosím!“ bleskne mi hlavou a v plicích mi zachrčí. Po třetím zrychlení začínám brečet a sípat, drát od trubky se povážlivě natahuje. „Dělej, ještě můžeš!“ pronese znuděně trenér opodál a mně se chce zařvat, že sakra nejlíp vim, kdy ještě můžu. Poloviční bezvědomí mi ve sprdnutí trenéra brání. Mám černo před očima, ale protože nevím, jak seskočit, pokračuju proti své vůli dál. Konečně mi dochází, proč jsou za mnou ty otevřené dveře a představuju si, jak jimi zadkem napřed, uslintaná a s kolíčkem na nose prolétávám kosmickou rychlostí.
Nějak se mi daří chytit madel po stranách a odlepit chodidla od sprintujícího pásu. Slézám z toho ďábelského stroje, co ještě pořád tak debilně bzučí, utírám si nudle a sunu se k zemi. „No tos tomu teda moc nedala. Se šetříš,“ hodnotí trenér můj právě vyhraný boj o život a už upírá zraky k běhátku, kde se trápí další z nás.
A takhle už to pak vypadalo vždycky. Funkční vyšetření u mě rozhodně vyhrává titul „Zákeřák roku“, protože i když do něj vstoupíte v sebelepší formě, nakonec se vždycky ukáže, že jste na tom stejně blbě jako posledně! SKOL
Mé aktuální lyžařské blogy najdete ve všech letošních číslech SKI magazínu
http://skimagazin.cz/archiv-cisel/
Šárka Razýmová
Komikem proti své vůli
Exhibujete rádi? Já ani ne. A přesto se v životě podezřele často ocitám na jevišti v záři reflektorů a stávám se proti své vůli oblíbeným komikem. Nic totiž nepotěší víc než cizí neštěstí.
Šárka Razýmová
Život na gumě
Taky máte za sebou dětství plné rodinných cyklovýletů strávených v závěsu na gumicuku za vašimi rodiči? Kdybych tenkrát tušila, co je to karma, možná bych svému funícímu otci do kopce tak nepřibržďovala.
Šárka Razýmová
Moc máma
Nedávno mi šéfová vyčetla, že jsem “moc máma“. Ten obrat mě zaskočil. Ale protože jsem pracovnice svědomitá a sebereflexe mi není cizí, postavila jsem se tomu čelem a hluboce se nad sebou zamyslela.
Šárka Razýmová
Doba ohluchlá
Taky vám život přijde čím dál tím hlasitější? Umlčujeme pochybnosti o sobě samých, planeta volá o pomoc, ozývají se stárnoucí klouby a celé davy si na telefonu zamilovaly funkci hlasitého odposlechu. Z toho aby jeden ohluchl.
Šárka Razýmová
Ňaderná zbraň
Jsou lékařské obory, kde jsou si pacient a lékař prakticky rovni. Třeba psychiatrie, kde oba ví, že mají pravdu. Mnohem víc je ale těch, v nichž se pacient chytá do poněkud nekomfortních diskriminačních pastí.
Další články autora |
Ženě se do ruky zakousl pes. Muž, který jí přispěchal na pomoc, zvíře zabil
Ženu v Žihli na Plzeňsku vážně pokousal volně pobíhající pes. Na pomoc jí přiběhl příbuzný, který...
„Krok ke třetí světové.“ Ukrajinci zasáhli klíčovou ruskou radarovou stanici
Ukrajinská armáda zřejmě tento týden zasáhla významnou ruskou radarovou stanici, která je součástí...
Brutální útok nožem v Mannheimu, policista po něm bojuje o život
Šest lidí v pátek utrpělo zranění při útoku nožem na náměstí v centru německého Mannheimu, uvedla...
Nemocnému synovi vstříkla do krve vodu. Chtěla jsem, aby to skončilo, řekla
Mimořádně nešťastný případ matky samoživitelky a jejího vážně nemocného dítěte řeší Městský soud v...
Česko explodovalo zlatou hokejovou radostí, fanoušci v Praze kolabovali
Česko v neděli zažilo hokejový svátek. Fanoušci vyrazili sledovat finále mistrovství světa na...
Senioři chtějí technologiím rozumět, motivuje je status „cool babičky“, říká expert
Premium Čeští senioři stále více používají moderní technologie a mají zájem se v tom zdokonalovat. Nástroje...
Poplach v německém Porúří. Střelec zasáhl čtyři lidi, pátrá po něm i vrtulník
Policie v Porúří na západě Německa pátrá po útočníkovi, který dnes dopoledne na dvou místech ve...
Mlsnovi jsem lístky dal. Je to ale moje věc, mám na to právo, říká Hadamczik
Šéf českého hokeje Alois Hadamczik přiznal, že dal předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže...
Hrát na počítači a zároveň sportovat? Univerzity v „gsportu“ dokonce soutěží
Gamer, nebo sportovec? A co kdyby vám někdo řekl, že vaše dítě může být obojí? Tomu věří i...
Rozdáváme mléčnou výživu ZDARMA
Už jste slyšeli o nové pokračovací mléčné výživě BEBA SUPREMEpro 2 určené dětem od ukončeného 6. měsíce? Nyní můžete tuto nejdokonalejší recepturu...
- Počet článků 127
- Celková karma 10,28
- Průměrná čtenost 3509x