Na stojáka nebo v sedě, vždycky je to vzrůšo

Kdo z nás někdy nezatoužil být jako pták? Kromě toho, že se mohou nepozorovaně vys... na hlavu každému, kdo si to zaslouží, jim závidím i jejich svobodu a možnost dívat se na vše z vrchu. 

Právě teď mě fascinuje veliká masařka, která se v duchu harakiri rozhodla vyzrát nad puštěným stropním ventilátorem. Moc nechybí a ochutná jednu z jeho lopatek. I díky tomu expanduji svými myšlenkami do vzduchu. Svět kolem mě jakoby najednou popíral gravitaci a lítá i to, co peří rozhodně nemá. Pružina v kokpitu Felipeho Massy, virus prasečí chřipky a jeho veselé poletování mezi kontinenty, invaze komárů v Bratislavě. Dále šťastně odhozená svatební kytice naší kamarádky, kterou nešťastně chytla moje ségra a napružený gumicuk, který jí následně na to vyrazil dva zuby. S takovou se jí bude ten ženich shánět blbě. Snad to vykompenzuje záchranná helikoptéra se jménem NIK-ola, kterou ségra nedávno pokřtila. A výčet „mých vzduchoplavců“ pokračuje. Při nedávné bouřce mě skoro dohnaly dvě nemalé větve z našeho jasanu a brzy po tom i okno, kterým po mně mrsknul vítr. Spolu se střepy se ruku v ruce nesly vzduchem i moje nadávky. 

Miluju, když můžu létat já sama. Už jako malá jsem se na každého dospělého věšela a chtěla, aby si se mnou házel. Zkouším to pořád, ale všichni se nějak kroutí, a tak hledám jinde. Třeba volný pád při seskoku padákem všem vřele doporučuji. A když se ten padák ještě i otevře a vy si jen odřete zadek v jetelovém poli, to je teprve euforie! Léto trávíme tréninkovými skoky do vody a ve vzduchu jsme pořád. Dokonce nás přiletěl helikoptérou „zkontrolovat“ jeden ze ségřiných hlavních sponzorů. Co se techniky týče, považuji se za klasickou ženskou, ale musím říct, že taková helikoptéra je úžasný stroj. No schválně, která několika set kilová matróna se dokáže pohybovat s takovou lehkostí baletky? Elegantně nám zakroužila nad hlavami a skoro nás sfoukla z můstku. Ale byla to nádhera. Měla jsem tu čest se v ní svézt a věřím, že koho neokouzlí svým zevnějškem, toho posadí na zadek svým interiérem. Nespočet všech těch čudlíků, páček a hejblátek přímo vybízí k zmáčknutí. Pilot asi zažíval horké chvilky, takže mě co nevidět umlčel nějakou tou piruetkou a souvratem. Pak už jsem jenom civěla na tu dech beroucí českou krajinu. 
Tu řeka, tu kopec, tu komín, tu komín...tu komín. Města z betonu a kolem nich místo trávy ucpané asfaltky. Nad tím vším se válela šedivá peřina smogu a držela ty lidi pod sebou jako pod pokličkou, snad aby neutekli za Sluncem. Místo lesů vykácená prázdnota a místo jejich zbytků polomy způsobené vichřicemi. Povodněmi zmáčená krajina se z posledních sil snažila člověku říct, že to příroda je tu pánem. K tomu pršelo a svět jako by plakal sám nad sebou. Pohled zdrcující, ale pak se to s námi znovu zatočilo a já byla zase vysmátá. Prdlačku láska, to helikoptéra je mocná čarodějka. Občas jsem po očku zkontrolovala „provoz“ kolem nás. Já tam nahoře snad vážně čekala, že zpoza mraku vylétne nějaký blbec na motorce a načudí to do nás z boku. Dneska už si není člověk jistý ničím. Aspoň by to měl do nebe blíž, než z D1. 

Joo, tenkrát jsem za letu ještě seděla, ale kdo ví, jak to bude dál. Ten, kdo přišel jako první s nápadem přepravovat v letadlech lidi na stojáka, musel být buď naprosto zhulený, a nebo strávil několik měsíců upoutaný na lůžko a teď je tak napůl cesty mezi oživlou mrtvolou a Forrest Gumpem. Tenhle senzační nápad houfně následuje jedna letecká společnost za druhou, ale mně se teda tak senzační nezdá. Vybavuju si jednu cestu busem na trase Liberec-Praha, bohužel už nebylo místo k sezení. Nastoupil uhlazený a tichý pán a během cesty se z něj stal běsnící, omlácený fanatik, škrtící všechny, co i bez místenky seděli. A to mohl normálně stát. Pokud by měli stát lidi i v letadle, na hlavách by nesli boxy na své příručáky. V menších letadlech musím i já se svým směšným vzrůstem sklopit hlavu, když si náhodou u sedadla stoupnu. Takže snížení nákladů zmenšením prostoru mezi řadami (o 12,7 cm!) a současně jejich zvýšení zvětšováním prostoru nad hlavami? Vize je taková, že lidé budou přivázáni k jakémusi žehlicímu prknu. Nevím, jak vy, ale přidat ještě náhubek a svěrací kazajku a vidím Hannibala Lectera při převozu k výslechu. Skoro vždycky vyfasuju sedačku vedle někoho prostorově dost výrazného. Obvykle se tam nevejde ani tak a místo sklápěcího stolku využívá svoje břicho. A oni mu ten prostor ještě zmenší? Jediné, co z toho podle mě plyne, je fakt, že budeme mít o 12,7 cm blíž k tomu nazvracet někomu za krk. No přece nebudu ještě platit za ten pytlík! Letadlem cestuji poměrně často. Většinou je můj cíl za oceánem, ale ošívám se vždycky už po úvodním zahřátí z Prahy do Paříže. Jakou vzdálenost by měl člověk vydržet takhle na stojáka? Češi by to asi vyřešili po svém. Hned po startu by si rozbalili v uličce karimatku jako ve staré dobré Karose při cestě na dovolenou v Jugoslávii. 

Na stojáka nebo v sedě, stejně mě bude vzduch i dál bavit víc, než pevná zem. Vzhledem k nešťastným událostem posledních měsíců si ale příště rozmyslím svoje jásání při turbulencích a ráda ji zase ucítím pod nohama. Jo a ta masařka to přežila. Borka!