Letem světem sezónou 2008/2009

Pořád jsme to my...pár přátel na cestách, od zimy do zimy

Sedím ve Vancouveru na letišti a mám ještě pár minut, než se začnu cpát do letadla. U přepážky se zatím řadí letušky a letušáci (jak se jim vlastně říká?) a zřejmě to mají do puntíku nacvičeno. Pilot, letuška, pilot, letušák..každý v ruce třímá kufřík a na tváři (zatím) uvolněný úsměv. Zařadím se hned za ně. Sice má přednost business třída a rodiny s dětmi, ale člověk nikdy neví, kam se mu podaří prosmýknout. Přinejmenším si aspoň vyberu, do jakého boxu dám své příruční zavazadlo. Mimo jiné v něm mám i lyžáky a kdyby někomu spadlo na hlavu, nejspíš ho rovnou zabije. Také budu trochu zdržovat v uličce, vždycky se najde někdo, kdo svůj temperament neudrží na uzdě. Asi ho něco žere, zato já se mám fenomenálně. 

Sezóna je v plném proudu a konečně zase závodím. Po tolika měsících nuceného odpočinku se všeho toho únavného cestování, časových posunů a startovních stresů nemůžu nabažit. Na svých cestách zažívám tolik věcí, které by bylo škoda si nechat pro sebe, že jsem se rozhodla o nich psát. A protože jsem se rozhodla až teď a závodím už měsíc, jsem kapánek ve skluzu. Ale já to doženu a napíšu o všem dřív, než to zapomenu. 
Začátkem ledna jsme byli na evropském poháru ve Slovinsku. Na takové závody se sice většinou jezdí jen o den, dva dříve, ale protože v Čechách nebylo moc sněhu a ve středisku Stari Vrh jsme mohli trénovat na trati, která už byla ready na závod, strávili jsme tam celý týden. Tak tedy vyrážíme.

Takhle nějak si představuji konec světa. Ale celkem pěkný konec. Připadá mi, že čas se tu zastavil tak před 30ti lety a ne a ne ho znovu rozjet. První civilizace (obchod s potravinami) je vzdálená asi 20 km a na silnici by se nevyhnuli ani dva cyklisté. V jedné zatáčce se nám na mikrobusu téměř dělá uzel. Azyl nám ve svém domě poskytuje jedna pořádně rozvětvená rodinka. Jíme společně s ní v kuchyni, které vévodí obrovská pec. „Tam by se spalo!“ napadne mě hned, když to vidím. A nejsem tak daleko od pravdy, když sleduji, jak se z jejího vršku po své siestě kutálí přímo ke stolu asi stoletá babička. K snídani míváme domácí chléb, med, který ale není poživatelný (jsme holt zhýčkaní konzervanty) a oslí salám. No, suchý chléb je taky delikatesa.

Po cestě na trénink potkáváme dalšího člena rodiny, postarší pán v holínkách se akorát chystá podojit krávy. Láká nás, ať se jdeme podívat. S díky a výmluvou na nedostatek času odmítáme. Mikrobusem rozháníme skupinu jeptišek spěchajících do nedalekého kostela. Jeho zvony krásně vyzvánějí. Pořád. Po pár dnech už bychom je nejraději sestřelili. Skipassy kupujeme v miniaturním srubu s vymlácenými okny. Stejně jako na lyžařském výcviku v osmé třídě si je vážeme gumičkou na zip a nostalgicky vzpomínáme na staré časy..tedy já a trenér Marek, všichni ostatní jsou mladšího vydání a naši nostalgii nechápou. Ale ani jim to dlouho nevydrží. Mile nás překvapuje super moderní, 6ti sedačková lanovka, která je i pekelně rychlá. Špindl hadr. Na kopci si vybíráme hned ze tří tratí a všechny jsou sjízdné. Jen nesmíme chtít v půlce zastavit, protože bychom jim zbořili oplocení. Musíme oželet i duály, kvůli této úzké trati se tedy pojedou dvoje singly. Ale jinak je tu krásně, i přes sluníčko brousíme v boulích led a občas se zaposloucháme do kravího bučení. Odpoledne se našich hostitelů jen tak z hecu ptám na internet. Paní mi svou odpovědí přímo vyráží dech a kamsi mě odvádí. Za chvíli už stojím uprostřed bývalého chléva, kde už sice nikdo nechrochtá, zato slámy je tu stále požehnaně. Stěny lemují regály až po strop naložené domácí pálenkou a uprostřed září úplně nové „HPčko“ i se scannerem, tiskárnou a skvělým připojením. Že by i tady čas normálně plynul a jen mu místní nevěnovali takovou pozornost? Začínám věřit na zázraky. Zlodějina tu asi nekvete, protože otevřený chlév nám je k dispozici 24 hodin denně a počítač ani chlast nikdo nehlídá. Zřejmě jsme první Češi, které tu ubytovali.

Závody probíhají celkem v klidu. Máme pocit, že rozhodčí se s jízdou v boulích seznámili teprve včera, někteří dnes ráno a zbytek se na to chystá možná zítra. Jsou mezi nimi i dva pánové, kteří tvrdí, že je jim jedno, co závodník skáče na prvním můstku, protože tam nedohlédnou. Zdržení nastává ve chvíli, kdy se zjistí, že jediná startující Slovinka nepostoupila do finále. Speaker a ředitel závodu v jednom to „profesionálně“ řeší přímo se závodnicí přes mikrofon a přichází rozuzlení. Na horním skoku skákala helikoptéru a rozhodčí jí obodovali pouhou roznožku, která má nejnižší koeficient obtížnosti ze všech skoků. Přichází zdlouhavé přepočítávání bodů....ale ani tak to nestačí, Slovinka ve finále není. Já si po 22 měsících vychutnávám start a jedu, co to dá. Do finále postupuji, ale můj čas (který dělá 25% bodů), je tak žalostný, že v něm končím 9. Stejný scénář se odehrává i ve druhém závodě. Holt jsem si to asi vychutnávala moc. 

Všichni ostatní zůstávají ještě do druhého dne, mě hned po závodech čeká sprinterské sbalení všech věcí a 10ti hodinová cesta autem domů společně s fotografem Pavlem. V 1 hodinu ráno objímám rodiče, do 1:30 stručně vypovídám celé dění, opět sprintersky přebaluji věci (vyperu v Americe) a ve 3 se dostávám do postele. 
V 6 zvoní budík a se zavřenýma očima si automaticky čistím zuby, i když si nejsem jistá, po kterém kartáčku jsem v té tmě chňapla. Znovu se loučím s rodiči. Jedeme na letiště, čekají nás teď dlouhé 3 týdny za mořem. Jestlipak už se ta babička zase skulila z pece, aby posnídala domácí chléb a oslí salám?