Kouříte? Že ne? Všichni kouříme!

Spláchnutí protikuřáckého zákona do h****u, aneb další zoufalý výkřik do tmy našich politiků...

Tak si to takhle pálím po Harrachově, kde jsem právě na soustředění. Běžím, co to dá. Několik perných, tréninkových dnů už je za mnou a v nohách mě pálí tisíce vyšlápnutých schodů na mamutí můstek ze včera. Tepovka na sporttesteru mě informuje, že brzy překročím svoji maximálku a konečně poznám nepoznané. Letím jako vítr, sem tam zakopnu o vlastní nohu a občas mě předběhne malý fracek honící se za míčem. Nejsem holt žádná běžkyně, ale lyžařka, že jo.. Navíc už pěkně opotřebovaná. A pak to přijde. Míjím skupinu opulentních, německy hovořících dam, nad kterými se vznáší podivný dým. Demonstrativně přidávám do kroku (jako že by to taky potřebovaly), nadechuju se z plných plic a .....chrchlám, dusím se a lapám po dechu. Dostala jsem takovou dávku nikotinu přímo do chřtánu, že musím ve vteřině zastavit. Dělají se mi mžitky před očima a poznávám nepoznané i přes to, že jsem se na maximální tep nevyšplhala.

Konečně mám zpátky svůj dech a vyčítavě vejrám na tu paní, co mě právě skoro zabila. A ta baba německá mi provokativně foukne kouř do obličeje znovu. V ruce třímá to proklaté cigáro a culí se jak měsíček na hnoji. No jo, jenže jsme venku, tady kouřit může a za to, že jsem si k ní tak blbě naběhla, si můžu zase já.
Zbytek běhání jsem myslela na naše politiky. Teda ne na konkrétní osoby, na ty se snad ani myslet nedá, to bych riskovala další běžecký kolaps. Myslela jsem na vládu jako celek. Kolikrát mě její výplody dostanou do kolen a některé mě i doženou k slzám. Podle mě jsou naši politici bídní kuchaři a za vzor si berou pejska a kočičku (taky do každého dortu narvou všechno, co je napadne). Jsou ale mistry v míchání gulášů všeho druhu a nepřekonatelní jsou též v pasírování. Každý návrh nového zákona je totiž skrz sněmovnu proceděn tolikrát, že z něj ve finále vůbec nic nezbyde. Nutno podotknout, že takhle většinou končí jen ty návrhy, které za něco stojí. 

Na mysli mám právě protikuřácký zákon. Když se objevil návrh na zavedení stejného systému, jako je třeba v Rakousku, Finsku, Francii, Norsku a spoustě dalších zemí, optimisté se zaradovali, pesimisté zanadávali, že to trvalo tak dlouho a realisté vyčkávali, ale ve výsledku jakékoliv dění v tomhle směru všichni uvítali. A to dokonce i samotní kuřáci, kterým mnohdy kouření v restauracích a barech vadí taky. Zrodil se tedy návrh úplně zakázat kouření v těchto zařízeních...a pak se to stalo zase. K polotovaru byli puštěni naši političtí páni kuchaři a místo toho, aby z něj udělali pokrm par excelance, spláchli návrh za stálého míchání do záchodu. Celá sněmovna se plácá po zádech a gratuluje si k přijetí té nejmírnější možné varianty. Sice se vůbec nikam neposunuli, ale pořád se to dá schovat za tvrzení, že i tak jde o vstřícný krok k ochraně zdraví nekuřáků. A to obrovský!
Každý restauratér si tedy může zvolit, jestli se v jeho zařízení bude kouřit, či nikoliv. V případě obojího by měl mít kuřácké a nekuřácké prostory odděleny. Nikde už však není psáno jak. A tak se klidně setkáte s restaurací, kde je nekuřácký prostor přesně uprostřed toho kuřáckého a dělí ho od něj jen chatrná, nízká přepážka, nad kterou se s kuřáky můžete klidně bavit, případně si od nich trochu šluknout. 

Kuřáky v žádném případě neodsuzuji, neboť jde o jejich životy, do kterých my ostatní nemáme co kecat. Každý nějak hazardujeme se svým zdravím. Oni si ničí plíce, alkoholici zase trénují svá játra, někteří z nás si svou nebetyčnou blbostí a naivitou likvidují vlastní mozky a vrcholoví sportovci si pro jistotu huntují celé tělo. Kuřáci mají bohužel trochu komplikovanější vztahy se svým okolím (ale netvrdím, že jsou bezohlední všichni). Ani v tom nejlepším hogo fogo podniku mi nebude chutnat jídlo otrávené cigaretovým kouřem a dobře si nepokecám ani s tím nejlepším kámošem, pokud ho v té smradlavé mlze jen občas zahlédnu. 
Vypracovala jsem si určitý postup boje proti kouři. Nejdřív začnu hodně nahlas kašlat, abych dala najevo, že kouř přirozeně dusí každého, kdo na něj není zvyklý. Dotyčný cigaretu netípne, jen se odvrací s výrazem „s tuberou do hospody nelez!“ A tak přichází druhá fáze. Foukám jako idiot proti každému tomu namodralému obláčku, abych ho poslala kuřákovi zpátky. To mi bohužel dlouho nevydrží. Obvykle podcením kuřákovu plicní ventilaci a za chvíli nestíhám útoky odvracet. V tom momentě si zapálí ještě někdo další a moji snahu definitivně pohřbí. Přichází fáze zadržování dechu. Málo kyslíku mě vyčerpá a pak už jen sedím s obličejem v dlaních a těším se, jak budu muset všechno oblečení zase nacpat do pračky.
 
Chápu lidské závislosti a vím, že je proti nim těžké bojovat. Ale copak ostatní deptám třeba tou svojí, čokoládovou? I když mám na tu voňavou, černou tabulku nezvladatelnou chuť, ani mě nenapadne ji v restauraci vytáhnout a celou ji tam sežrat. Pro kuřáky by přece neměl být takový problém vstát a jít si zakouřit ven, když už je to přepadne. Na záchod přece taky někam chodí a neulevují si přímo pod stolem. 

Líbí se mi řešení v norském Bergenu. Všechny zahrádky u restaurací jsou otevřené i v zimě, na židlích připravené deky a v nich zabalení kuřáci. Spokojeně si blafají a dívají se při tom na moře. Žádní udušení nekuřáci, žádné oblečení nasáklé kouřem, jen samí svěží a vyvětraní lidé, kterým venku pořádně vyhládlo. A restaurace si rozhodně nestěžují na nedostatek zákazníků. Jestli se k Čechám tahle idylka vůbec někdy přiblíží, bude už dost možná pozdě. Žádní svěží a vyvětraní, ale jen udušení a znechucení lidé, kteří si radši vypijí flašku vína doma a vyhnou se tak aspoň další, pasivně vykouřené krabce.