Jsem přežraná a Ovečkin je hulvát!

V žaludku michelinská hvězda, na čele obtisk Ovečkinova prstenu a v srdci smutek, že to končí. V očích nepřítomný výraz a pod nima pytle na hady. Organismus přepíná na úsporný režim.

Čtvrtek 18.2.

Pod očima mám kruhy, že by se na nich dalo houpat a nechápu, co může být tak sexy na kouřovém líčení.

Odpoledne jsme se vydali na U-rampu holek. Byla to hezká podívaná, akorát jsme se báli, že pod námi spadne tribuna, zvlášť, když jela Kanaďanka. Zase jsme byli jak cvičený opice a lidi si fotili naše bláznivé hadry. Nikdy bych nevěřila, kolik peněz by byli ochotní vypláznout za moji bundu! Jenže mně by byla zima.

Kdekoliv se opřu, tam usnu.

S trochu vyšinutým úsměvem a kofeinovou slinou mířím ke stánku s kafem a koblihama. S ještě blbějším výrazem, kýblem kávy ve stylovém kelímku a pocitem hollywoodské star navrch, se vracím ke stolu. Na prstě roztáčím tu jejich děravou koblihu a pekelně se soustředím, dlabanec nabírá rychlost.

Zleva se řítí Ovečkin a čučí kamsi v dál. Naložený jídelní tác si nese zhruba u pasu, tedy v úrovni mojí hlavy. Odhazuju koblihu. Hážu brzdu. Všechno marný. Bezzubý ruský buldozer mě nabírá z boku a jeho masivní prsten mi značkuje čelo. Tác mi upravuje vlasový styling a moje horké kafe všechno ostatní.

Kromě signálů z opařeného břicha přicházejí myšlenky na to, že tohle nemohl ustát ani Ovečkin. Tak ho hledám po zemi a těším se, až budu vyprávět, jak jsem knockoutovala takovou obávanou mašinu. Alexander na zemi neleží. Střet s mojí maličkostí ho ani nezpomalil a hokejista mizí za stánkem s nudlema. Půlka jídelny kolabuje smíchy a já prchám, s úmyslem vymačkat si kafe z trika do krku až někde v ústranní.

Svůj pomačkaný plakát k podpisu jsem tomu padouchovi samozřejmě nevrazila, ale jednu výchovnou bych mu vrazila hned.

Pátek 19.2.

Ráno jsem podnikla výlet do města a dokonce jsem našla i cestu zpátky. Lidi, co mě znají, neuvěří. Po pár dnech nicnedělání se začalo ozývat ztuhlé tělo, tak jsem ho rozhýbala na rotopedu a odpoledne jsme šli fandit hokejistům, kteří nastupovali proti Lotyšům. Diváků bylo snad ještě víc, než minule a musím říct, že čeští fanoušci to tentokrát projeli na plné čáře. Bylo nás proti Lotyšům nesrovnatelně málo. Se skupinou „hokejových manželek“ jsme ale dělali takový bugr, že se k nám postupně přidali i TI DRUZÍ. Poslední třetina byla o nervy, ale nakonec to odnesly jenom hlasivky. Naši to vyválčili.

Místo párku s hořčicí na hokeji nás čekala slavnostní večeře o šesti chodech v Českém domě. Vařil pan Pospíšil, mistr kuchař, mající na kontě i michelinskou hvězdu. Navíc obrovský sympaťák! Jednotlivé chody od sebe byly časově tak vzdálené, že jsem zapomínala, co jsme jedli naposled. V paměti mi zůstalo bramborové pyré s lanýži. Nejsem nevděčná a vím, jak je to drahá sranda, ale měla jsem pocit, jakoby mi někdo do bramborové kaše nastříhal moji lyžařskou ponožku. Zdvořile jsem ochutnala, nezdvořile se zaksichtila a vynesla verdikt. Smaženici mi z toho nedělejte! O půlnoci poctila můj žaludek kachna s knedlíkem a pětihodinové tláskání ukončily palačinky.

Naučila jsem se hrát na skleničky.

Sobota 20.2.

Jsem zoufale nevyspalá, ale nemůžu si dovolit ten budík ignorovat. Musím balit a věcí mám tolik, že pochybuju o našem poledním odjezdu na letiště. Nakonec to zvládám a dokonce stíhám i loučení. Mrzí mě, že musíme domů takhle brzy, byla tu sranda. Na patře necháváme soustředěné rychlobruslaře, veselé krasobruslaře a fajn hokejisty, kteří se bojí, že bez nás jako bez svých maskotů nezvládnou nedělní souboj s Ruskem.

Už sedím v letadle a jsem vděčná, že jsem to mohla zažít. Dnešní noc mi ukradne časový posun, tu další nejspíš právě hokej s Ruskem. Ale pak už bych se možná měla vyspat.

PS: Už jsem doma a skoro to vypadá, že hokejisti měli pravdu. Rusko bez nás nezvládli. Naštvaně si třu modřinu na čele. „Ty bídáku...“

Zvoní zvonec a srandy je konec..