Jé, vy máte hustýho dědu

Babi, neber, prosím, tenhle článek jako provokaci. Máš můj hluboký obdiv a doufám, že jednou tu tvoji sloní trpělivost podědím. Klobouk dolů, jsi jednička!

Máme kouzelného dědečka. „Fíha, tak to je řízek,“ bývá nejčastější reakce známých, když ho poznají. A to je většinou jenom z vyprávění. Kdyby ho poznali osobně, nabyl by pojem „řízek“ teprve těch správných rozměrů. Od jisté doby zažíváme s naším dědou jen těžko uvěřitelné věci a naše senzační babička s ním má naprosto neuvěřitelnou trpělivost. Oba jsou celoživotní horalové a nejhorší noční můrou mých štěněčích let byla hrozba společného výletu. Třeba tenkrát ten výlet do Krkonoš. Pod babiččinou taktovkou jsme dosáhli vrcholu a když to vypadalo, že nestihneme maminčin oběd, srazili prarodiče podpatky, vojensky se otočili a celou cestu zpátky běželi.

Podle pana doktora nám bude dědeček běhat po horách ještě v devadesáti. Jenom si nebude pamatovat, po kterých. Nekecal. Bohužel. Před pár lety se děda při dobíhání vlaku smotal přes koleje a utrpěl šroubovitou zlomeninu pažní kosti. A tenkrát na těch kolejích se mu z kapes začaly sypat první vzpomínky. Od té doby jsme s ním zažili celou plejádu briskně vtipných historek a babička by si zasloužila Řád Železného nerva.

Nedávno poslala dědečka se seznamem do Billy pro mlíko a chleba. Děda lístek ztratil a doma ze síťovky triumfálně vybalil dvě másla. Ti dva by si jednou zasloužili nominaci na Oskara za nejlepší životní scénář.

To se třeba naše babi začetla do vytoužené knížky, kterou sháněla celou věčnost. Jednoho rána odešla do práce, dědu s knihou nechala doma a po svém návratu už našla jenom toho dědu. „Tonouši, nevíš, kde je ta moje knížka?“ „Nevím, Evi.“ Hledala ji dlouho. „Dědo, fakt jsi ji neviděl? Přece se jen tak nevypařila.“ „A víš co, Evi? Ani to nečti, je to blbost,“ ufiknul děda konverzaci jak chirurg zapálený slepák. „A jak ty to můžeš vědět, když jsi ji ani neviděl?“ „Já se do ní trošičku začet. A je to strašná hovadina! Vlastně je možná dobře, že zmizela.“ Po notné chvíli zamířil dědův prst poraženecky směrem ke knihovně. Babi vytáhla pečlivě založené torzo svojí knížky, prolité kafem od prologu až po epilog a tázavě se zadívala na svého chotě. “Hele a Evi, tobě se nikdy nestalo, že si takhle čteš, piješ kafčo a najednou ti klimbne hlava?“

Jindy k nám zase dorazila babička sama a na naše nechápavé pohledy prohodila, že dědek přijde za chvíli sám. Odmítala s ním mluvit, protože jí spálil novou linku. A děda si to vesele přismažil za ní, podal nám kabát a prohlásil, že když se dá přes ten spálenej flek utěrka, není to vůbec vidět. Tehdy se nechala slyšet moje maminka, že jestli bude taťka po svém otci, balí kufry už teď.

A pohár skoro přetekl i tenkrát, když se děda rozbil na kole. S rozšlehaným strojem na rameni se vydrápal na betonový násep u silnice, kde ho schoval do křoví, aby mu ho někdo neukradl. Pak se polomrtvý doplazil domů a tak, jak byl, s helmou na hlavě a krví rozmazanou od hlavy až k patě, vlezl doma do postele a usnul. „No chápeš toho dědka?? Ta postel byla zrovna čistě povlečená!“ bědovala babi.

Teď odjela babička zaslouženě do lázní a na dědu dohlíží taťka. To obnáší například oběd třikrát denně, protože s posledním soustem děda zapomíná, že už ho měl. Tuhle si vzal taťka k dědovi kufr s nářadím, že jim namontuje do dveří kukátko. „Na co máš ten kufr?“ pídil se děda. „Na nářadí, namontuju vám do dveří kukátko,“ zněla odpověď a jako bonus bylo vytaženo a předvedeno ono kukátko. Když bylo na svém místě, proběhla názorná demonstrace jeho funkčnosti. Taťka šaškoval venku na chodbě a když ho zevnitř děda, mhouříc oko do dírky ve dveřích, lokalizoval, byla mise dokončena a nářadí uklizeno. A pak se děda zeptal: „A na co máš, Tome, ten kufr?“ „Je v něm nářadí, abych vám namontoval to kukátko.“ A děda na to: „No vidíš, kdyby tady Eva to kukátko nechala, mohlo už tam bejt, když máš to nářadí.“

Následovalo odpolední kafe a bezprostředně po něm dědovo konstatování, že by si mohli dát kafe. V ruce ještě držel koblihu, kterou k němu kousal.

Náš kouzelný dědeček žije momentálně ve své šťastné bublině, plné několikanásobných obědů, kafí a odpovědí. Naslouchátko má permanentně vypnuté a slyší akorát to, co uzná za vhodné. A pořád se usmívá. Když se tak někdy zadívám do těch jeho veselých, plovoucích očí, napadá mě, jestli si ten náš děda nejde občas místo do Billy šluknout za barák nějakou tu meducínku s dnešní rozháranou mládeží. Vždyť i babičce přednášel tuhle na louce nějaký nadšený mladík o lysohlávkách…

Všechno dědovo řádění jediný článek neunese. Příště se těšte na historku, kterak naše babi tahala dědu z vany.