Taky vám život přijde čím dál tím hlasitější? Umlčujeme pochybnosti o sobě samých, planeta volá o pomoc, ozývají se stárnoucí klouby a celé davy si na telefonu zamilovaly funkci hlasitého odposlechu. Z toho aby jeden ohluchl.
Dle mého by se na používání hlasitého odposlechu měla vztahovat nějaká státní regulace. Nevím, jak vy, ale já mám vždycky po nechtěném vyslechnutí všech těch útržků cizích rozhovorů večer v hlavě takový galimatyáš, že se ráno budím s živou vzpomínkou na sen o sedmihlavých trpaslících mlátících úřednice na finančáku pruhovanou ponožkou a ztraceným penálem. Prosím vás, může mi někdo vysvětlit, proč se to děje? Proč lidi používají mobil jako vysílačku? Nevymyslel náhodou někdo tu věc tak, aby byl jeden konec u ucha a druhý u pusy? To si jeden v ruchu velkoměsta nechá druhého mluvit do nosu a protože neslyší, vymačká hlasitost hovoru do maxima a požádá hlasivky na druhé straně o vyšší výkon. Jenže pokud i druhá strana používá mobil blbě, dostávají se ti dva nebožáci do začarovaného kruhu, kdy na sebe řvou jak na fotbale a stejně se nic nedozví. To je jak volat na sebe meziměsto z okna. Tak mám dojem, že lidstvo ve svém neustálém raketovém pokroku trochu klopýtlo. Ze slibného přímého letu k výšinám Apolla 11 přecházíme na trajektorii nešťastného Challengeru.
Asi jsem zaujatá, ale hlasitému odposlechu nefandím ani doma. Voláte rodině kvůli banalitě, která se v mžiku přetaví v konflikt vyžadující přípravu vojenské strategie. Než jste vyzváni k popisu situace, sejde se na druhé straně celá poradní garnitura. Tchán doběhne z dílny, tchyně rozdělá oříšky, babička si zmateně přeleští brýle. Než spustíte, zauvažujete, jestli už to rovnou neprohnat přes kameru a nepřizvat elektronickou tužku. Konečně líčíte problém, jenže vám do toho každou chvíli skočí přidušený výkřik některého z členů konference a než se dostanete k jádru pudla zapomenutých bačkůrek, vyroste dítěti noha o dvě čísla. Při hovorech s vlastními rodiči si zase kolikrát připadám jako v soutěži pořadu Takešiho hrad, kde se dobrovolní mučedníci snaží přeběhnout vodu po kamenech, z nichž některé při došlapu zákeřně uhnou. „Čau mami, co děláš?“ zahajuji konverzaci. „Dobrý, jsem v kuchyni,“ odpovídá kamuflovaně ona. Teprve když dokončuji obsáhlou stížnost na tátu kvůli jeho nevhodnému přístupu k mému muži ve věci dostavby našeho domu a dožaduji se politování, ozve se zdáli táta: „Já jsem tu taky.“ Zásah, potopená. Alespoň jsem tentokrát nemluvila s rukávem uvězněným pod madlem nákupního košíku. To nastává, když si mamka propojí mobil s chytrými hodinkami a pak se snaží hovor vyřídit i přesto, že je kvůli lomozu mezi regály a zapomenutým brýlím přechodně hluchoslepá.
A tou úplně největší výzvou je snaha o telefonické propojení prarodičů s našimi dětmi. Do toho já se dneska zatáhnout nenechám, říkám si v bezpečí zóny před plotnou a posvátně pomalu krájím pórek. Jenže děti se v mžiku vzdávají veškeré odpovědnosti a muž trapnost situace, kdy jeho máma klade otázky a sama si na ně odpovídá, vůbec nevnímá. Telefon trpící samomluvou, hybernující manžel a děti houpající se na lustru mě dřív nebo později znovu donutí stát se moderátorkou bez mikrofonu, zato s kudlou.
Dalším úskalím hlasitého odposlechu je fakt, že s volnýma rukama člověka často přepadnou i volné mravy a on si pak během hovoru klidně odskočí třeba na záchod. Nemám to ráda. Nechci u toho nikomu dělat společnost. Ale abych si jenom nestěžovala. I já mám kolikrát doslova máslo na hlavě. Se zaměstnáním vyžadujícím nárazové nasazení bez ohledu na dny nebo hodiny jsem často nucena kloubit roli produkční a hospodyňky. Ty nejdůležitější hovory přichází v momentě, kdy mám ruce ponořené do mísy s drobenkou. A jak se to najednou hodí! Hovor přijímám špičkou nosu a stejným způsobem zapínám hlasitý odposlech. A nechci ani pomyslet, kam si za doprovodu zvuků hněteného těsta volající představuje, že se se mnou proti své vůli dostal.
Tak já budu tedy tolerantnější. Ale vy buďte, prosím, taky. A na to meziměsto si přeci jen vraťte mobil na staré, dobré ucho!
