Diktát života

Tak jsem zase jednou absolvovala tu nekonečnou cestu metrem, trasa Černý Most - Zličín. Na to, abych usnula, jsem srab, a tak si krátím dlouhou chvíli pozorováním lidí. To se v tom vlaku střídají případy! Tentokrát mě ale zaujalo něco jiného. Snad každý, kdo kolem mě stál, seděl, ležel, nebo visel, něčím listoval. Noviny, časopisy, knížky, skripta, prospekty...šustil celý vagón a byl to zvláštní pohled. 

I já toho přečtu poměrně dost. Většinou je to dobrá knížka, noviny, účet za telefon, nebo startovka. Před čím ale musím smeknout, je mocná síla časopisů pro ženy. Šéfredaktorům všechna čest, rozhodně to nejsou žádní blbci a přesně ví, kam mířit. Ženské zraky jsou snad k hltání té džungle nápisů, drbů a fotek přímo dělané. A kterou z nás při průletu trafikou nepřesvědčí paleta barev a skandální hlášky, tu zaručeně zastaví nějaký ten malý kosmetický zázrak, přilepený k obálce jako bonus. Byla jsem svědkem podívané, kdy se dvě dámy málem popraly, protože na každém vydání byla jiná barva rtěnky a ony chtěly tu samou. Pro mě jsou občas tyhle časopisy skvělým nástrojem na zahnání nudy na cestách. Když není po ruce nic jiného, hodí se i na podpal a fungují jako trendy podložka, když se třeba v hospodě kýve stůl. 

Nedávno jsem tedy držela jednu tuhle parádní podložku v rukou a začala jí listovat. Mým (zlo)zvykem je vše začínat od konce. V knížce vždycky přečtu nejdřív poslední stranu (příp. celou kapitolu) a vím, jak to dopadne ještě dřív, než přelouskám první řádky. Výjimky nedělám ani u časopisů a novin, takže i teď jsem začala hezky odzadu. V čemkoliv, co se dá číst, hledám horoskop. Je to taková moje neřest a je celkem jedno, jestli mám v ruce Cosmpolitan, nebo nabídku zlevněných jogurtů z Intersparu. Vím, že horoskopy jsou blbost a normální lidi je nečtou. A už vůbec na ně nevěří. Já nejsem normální a na blbosti jsem expert. Vyhledávám je i v denním tisku, existuje nějaký odborník, který mě toho zbaví? Když je nálada, sjedu ještě horoskopy svých nejbližších a přátel i nepřátel, jen tak pro porovnání. Jsem škodolibá a závistivá mrcha. 

I v tomhle bezva časáku byl horoskop a protože mě vcelku potěšil, listovala jsem dál. A během pěti minut jsem měla kompletní návod na život. Každá druhá stránka hýřila stupidními radami, kterými by měli být bombardováni snad jenom lidi naprosto neznalí světa. A ty bychom možná našli někde na pomezí jeslí a školky. Zdá se mi to, a nebo už jsou opravdu všechna přijatelná témata ke čtení vyčerpána? Musela jsem se několikrát přesvědčit, jestli nedržím nějaký výtisk pro náctileté, ale titulku zdobily hlášky typu: „Dosáhněte nejdivočejšího orgasmu svého života!“ a „Umlčte konečně svoji tchyni. Na vždy!“ Takže to asi nebude čtení pro holky ze základky, i když kdo ví? Ukázalo se, že veškerá originalita tkví pouze v nadpisech. Obsah článků už stál za starou bačkoru a v žádném jsem se nepřehoupla přes půlku. I když jeden mě mimořádně pobavil. Radil ženám, co dělat, když je vedro. Překvapivě prý pomáhá omýt si obličej studenou vodou, na zátylek přikládat studené obklady a pít chlazené nápoje. A pokud se potíte, zkuste si koupit antiperspirant. Následovaly rady pro single kočky. Ne, že bych je teď potřebovala, ale můžu být vyzbrojená do budoucna. Tedy: Pokud jste single a nechcete být, choďte víc do společnosti a mluvte s lidmi kolem sebe, možná se s někým seznámíte. A jestli si single stav užíváte, máte štěstí. Prý se můžete s klidem naložit do horké vany a nemusíte kvaltovat ve sprše. Co se logiky týče, radila bych do toho nešťourat. Pokud prostě někoho máte, nelezte do vany, tečka. A v případě, že konečně potkáte super týpka, neříkejte mu o sobě úplně všechno, nestěžujte si na zarůstající chloupky a netahejte ho hned k oltáři. Je nějaká ženská, která potřebuje číst podobné ptákoviny, aby se pak na rande nechovala jako pako? Probudila se ve mně čirá zvědavost, jestli i ostatní dámské časopisy přetékají skvělými tipy pro ještě skvělejší život. Bohužel, ve všech se dočtete to samé. Zaručené rady, jak zhubnout, zkrásnět, získat sebevědomí, být bohyní sexu (některé doporučené polohy si vzhledem k anatomii lidského těla neumím ani představit), rozjet hvězdnou kariéru... Otevřu net a ani tam se žádná změna nekoná. Pro muže seznam konverzačních tabu na první rande a až nechutně průhledné flirtovací triky, na které jim prý každá zabere. A pro nás znaky, podle kterých zaručeně poznám, že zrovna ten můj je ten pravý. Spolehlivý, samou ochotou se může přerazit, je mi oporou, rozumíme si v posteli, chápu jeho smysl pro humor, pokud nějaký má... Osobně bych doplnila kuchařské umění, zvládání základních hygienických návyků a schopnost sem tam projevit vděčnost. Takže, milí pánové, zdá se, že existuje univerzální příručka, která z každého z vás udělá toho pravého. Snad ji ještě seženete. V opačném případě vás nejspíš vaše partnerka brzy pošle k šípku. 
Jak je pak ale možné, že je ženská spokojená i vedle chlapa, který přinesl kytku jedině na pohřeb její babičky, jeho vrcholným dílem v kuchyni je hemenex a pro její kamarádky je to prostě kus vola bez kouska citu (vždyť ten chudák nesplňuje ani jeden jediný bod!)? Protože ta žena ví. A ví i bez těch zaručených tipů a rad z novin, časopisů, poraden a úst kamarádek. 

Ve svém listování jsem se konečně dostala na první stránky. Ohlasy čtenářek a jejich děkovné dopisy mě dorazily. „Díky vám jsem víc ženou.“ „Bez vašich rad bych přišla o všechno!“ „Otevřeli jste mi oči a konečně jsem se sebou spokojená.“ To už vážně neumíme žít sami se sebou a potřebujeme, aby nám někdo ve všem radil? Někdo konkrétní by ještě šel, ale tady nás za ručičku drží celé redakce a z nás se stávají ovce, slepě následující ostatní.

Právě se kolem mě prohnal přítel v trenkách. Výhružně mával smetáčkem a lopatkou a tělo se mu škubalo v podivných tanečních kreacích. Ještě, že mě umí rozesmát. I bez příručky..