Tuhle jsem otevřela časopis o vaření (už to samo o sobě by bylo na vyhlášení státního svátku), ale nedostala jsem se ani k úvodnímu slovu šéfredaktora...
Hned na vnitřní straně obálky mě zastavila reklama na nádobí. Už nevím, zda šlo o Míšeňský porcelán či nerozbitné Duritky z NDR, ale rozhodně si pamatuju, kdo ty kuchyňský věcičky propagoval..
Ten planoucí pohled, lišácký úsměv, v ruce metlička, ze které ještě odkapává vláčná, horká čokoláda…na poslední chvíli se přistihnete, že se chystáte olíznout prachsprostý papír… a na něm jednoho z nejlepších cukrářů světa – Johnnyho Iuzziniho. Kombinace jeho sexappealu s uměním upéct jakýkoliv dort, na který si vzpomenu, způsobily, že jsem zatoužila mít toho chlapa okamžitě doma. Z tak náhlého vzplanutí mě samozřejmě zalila vlna výčitek, neboť mám fajn přítele a slovo nevěra ve mně vyvolává podobný pocit jako příušnice - vím, že existují a že postihují především muže, ale sama na sobě si je představit neumím. Tak jsem časák rázně zaklapla a zahodila (a vytrženou reklamu na nádobí si přišpendlila na nástěnku).
Jenže Iuzziniho jsem se nezbavila. Hned druhý den na mě házel očka skrze televizní obrazovku. Marně jsem v jejích rozích hledala takovou tu hvězdičku, která by označovala, že pořad není vhodný pro ženy letící na jižanské typy a hříšně sladké dezerty. Iuzzini měl v tom pořadu naučit bandu kuchařských tupců uklohnit alespoň průměrnou buchtu k nedělní kávě. Škoda, že tvůrci pořadu nikdy neokusili něco z mojí tvorby. To by mi místo ve skupině jeho žáků rezervovali na několik řad dopředu.
Naposledy skončilo fiaskem nedávné pečení francouzských pusinek pro mé přátele. V receptu figurovaly sušené datle, mleté lískové ořechy a spousta bílků. Datle v Tescu neměli, šupla jsem tam brusinky. Lískáče byly nekřesťansky drahé, a tak tam přišly mandle z domácích zásob (stejně jsou lepší). No a bílky jsem šlehačem trápila zhruba půl dne a sníh pořád nikde. Možná chtěl počkat do svatého Martina, ale náš „francouzský večer“ se kvapem blížil. A tak jsem do té vzdorovité břečky vhodila brusinky a mandle, zasypala to moukou a jako punc luxusu přihodila ještě půl pytlíku ovesných vloček. Pak jsem z toho lepidla nadělala placičky. S takovým množstvím bílků by z nich klidně mohla koukat třeba salmonela, takže si v troubě užily poctivou hodinku. Výsledkem byly hroudičky, které vypadaly jako kravská lejna, usušená žhavým, letním sluncem (ale podstatně menší). Jejich vůně však byla docela přijatelná a člověk s dobrým chrupem si i pochutnal. Rozžvýkání jednoho kousku zaměstnalo strávníka zhruba na deset minut, takže než zdolal dva, překročil oněch blahořečených dvacet minut, které mozek potřebuje k tomu, aby řekl žaludku, že už má dost. Skvělé dietní pečivo.
Jak vidno, jsem pečící nula a tudíž potřebuji Johnnyho pomoc. Myslím, že by měl být naklonován a zdarma přiložen ke každému balíčku vanilkového cukru. A muži by nám ho měli doma tolerovat, alespoň v rámci té kuchyně. Jen uvažte všechna ta pozitiva, která by to hodilo. Žena by se pod Iuzinniho vedením konečně naučila péct. Svými orgastickými dezerty, plnými čokolády a pražených oříšků, by obalila nervy především sama sobě a dostala se konečně do pohody. Už nikdy by nepřepínala svojí drahé polovičce fotbal, neboť nejdramatičtější telenovela by se odehrávala za neustále horkými dvířky trouby. A muži by konečně mohli přestat předstírat, že ta dusivá bábovka, která je ve skutečnosti ze supermarketu, chutná k nerozeznání od té domácí. A pokud se, pánové, bojíte, že vás ta vaše za Iuzinniho rovnou vymění, ujměte se vařečky sami. Chlapa, tančícího kolem sporáku, totiž obklopuje žhavá, sexy aura.. bez výjimky!
