Aneb pár střípků ze života za nemocniční zdí ........................................
Když jsem tenkrát letěla nad zemí ve vodorovné poloze, špičkami lyží česala ploty v cílovém prostoru a připravovala se na nouzové přistání bez podvozku, těžko by mě napadlo, že tak právě vyhlašuji tříměsíční prázdniny svému zadku. Až do května si nesmím sednout. Taky se za žádných okolností nesmím ohnout v zádech, ale strašně mě láká to zkusit. Z přísných výrazů doktorů soudím, že by mi nejspíš naráz odpadly obě nohy, v těsném závěsu uši, hlava by mi spadla do břicha a zbytek těla postihla děsivá kletba.
Na poněkud komplikovanější život už si docela zvykám. Čištění zubů probíhá v hlubokém dřepu s nádechem sumó, umyvadlem pod bradou a kohoutkem mezi očima. Ze své poctivosti v zubní hygieně slevit nemíním a za vydatného třasu stehen vždy tvrdohlavě vystřídám všechny tři kartáčky. Takové obléknutí ponožek a střihání nehtů na nohou zase vyžaduje dávku gymnastiky, ale už chytám ten správný grif. Největším oříškem bude asi cestování. Pěšky to nemám přehánět a na leháro v autě mi chybí řidič. Nabízí se MHD, jenže tam to zase s člověkem moc háže a kdybych si lehla na zem, těžko budu někomu vysvětlovat, že nejsem ožralá. Ještě mě napadla koloběžka a kolečkové brusle, ale nahlas to neříkám, neboť by mě doktoři zabili rovnou a ani by nečekali, až se rozjedu.
Po čtrnácti nekonečných dnech v domácí posteli jsem čile vyskočila (teď skoro vůbec nelžu) a přesunula se na rehabilitační kliniku, kde si z rozsypaného lega svých zad stavím novou páteř. Takže zpátky v nemocnici, ale tahle je výjimečná. Nikdo mě tu v šest ráno nenahání s teploměrem. Ono by to stejně nemělo cenu, protože jsou lihové a na celém oddělení není duše, která by je dokázala sklepat. Ten můj tedy permanentně leží ve stolku a drží si svých 36,7. V píchání injekcí do vlastního těla jsem doma našla takové zalíbení, že mám dovoleno v tom pokračovat i tady. Akorát už vypadám, jako by si na mně zkoušely děti s kuličkovkou střelbu na terč.
Denně potkávám nové a nové lidi, se kterými se osud zrovna nemazlil. Slečna s krásným obličejem, vymlácenými zuby a jizvami po celém těle, mladý sympaťák s umělou rukou, usměvavá paní se zborcenými zády a neumírající nadějí, že čtvrtá operace už nebude nutná. Všechny spojuje optimismus, morbidní smysl pro humor a obrovský obdiv z mojí strany. Připadám si tu se svým malicherným zraněním nepatřičně.
Když mi povolili procházky, s nadšením jsem popadla berle a vyřítila se do nemocničního parčíku. Byl tam nával a zdálo se, že pendlování mezi lavičkami má jistý řád. Zaváhala jsem. Jak se mám včlenit do víru mrzáků, abych nenarušila to jejich plynulé proudění? Touha po pohybu byla silnější, a tak jsem zadržela dech a vmezeřila se. Kolaps nenastal. Teď už tam trhám asfalt dvakrát denně a připadám si jako křeček v kolečku. S ostatními pacienty nezávodím od chvíle, kdy mě úplně lehce přesprintoval chlapík s jednou nohou. Občas se zasním u plotu a skrz plaňky pozoruju kolemjdoucí. Až později jsem si uvědomila, jak to musí vypadat. Jdete po ránu do práce, už tak naštvaní, a zpoza plotu na vás ještě civí uslintanej chromajzlík. Nechci vám ublížit, jen se strašně těším domů.
Primář mi neustále klade na srdce, ať jsem opatrná a dávám si pozor na každý krok. „I nevinným dopadem na jednu nohu z deseti centimetrů si to můžeš úplně zkur*it!“ (ne zcela publikovatelné). Horlivě přikyvuju a vzpomínám, jak jsem včera balancovala na obrubníku a zkoušela, jak dlouho to vydržím.
Půlku dne trávím procedurami a cvičením a zbytek učením. Vrhla jsem se například na španělštinu, která je mi momentálně k ničemu, ale můžu aspoň oslňovat svoje okolí nepoužitelnými větami. Namátkou: „La manguera del radiador esta rota.“ (Mám prasklou hadici chladiče), „Desenchufalo!“ (Vytáhni to ze zásuvky), nebo „Un animal cruzo la carretera delante del coche.“ (Vběhlo mi do cesty zvíře). Škoda, že mi nezbývá žádný čas na mikroekonomii, ze které stále nemám zkoušku.
Novým, ale nezapomenutelným zážitkem je pro mě baňkování. Ležíte nic netušíc na břiše, těšíte se na příjemné uvolnění a najednou zasmrdí plyn a na záda se vám přicucne horká, baňatá sklenice. Než se vzpamatujete, máte jich tam deset, rvou vám svaly od kostí a nejdou setřást. Jednu chvíli jsem se bála, aby mi nepřecucly prsa na druhou stranu.
Po druhé návštěvě vypadám jak beruška dvacetitečná a maséra pasuji na mistra cucfleků.
Břicho mi zdobí modřiny od injekcí, záda zase temné stopy baněk velikosti pivních tácků. Tak hurá do plavek a hybaj do bazénu. Při cvičení se vzpomínkami vracím do školky, kdy jsme si s celým oddílem Delfínů hráli s pěnovými žížalami a krotili polystyrénové destičky. Bavilo mě to tenkrát, baví mě to i teď. S ostatními cvičenci po sobě stříkáme vodu, vesele výskáme a nedbáme pokynů chlupatého fyzioterapeuta s psychopatickými sklony. Ač se opravdu snažím, je mi u stěžejního cviku vyčteno, že místo varana předvádím veverku. Bleskově porovnávám chování obou živočichů ve vodním prostředí, ale na správné provedení stejně nepřicházím. Půlhodinka uběhne jako nic a smutně lezeme z vody.
Vrátíme se zítra. Pozítří. Někdo se bude vracet den co den ještě měsíc. Já půjdu brzy domů. Ne, že by se mi tu nelíbilo, ale i sebelepší nemocnice je pořád nemocnice.
