Kdysi jsem prohlásila, že nikdy nikdy .… ale opravdu nikdy! nepůjdu bydlet s kýmkoliv dalším do garsonky. Na podzim se budeme s Alešem stěhovat do místnosti o pětatřiceti metrech. I s balkónem.
„Tak teda koupíme byt?“ zeptala jsem se s podivným mrazením v zádech já. „No…tak asi jo,“ nejistě pokýval hlavou on, vědom si rizika nahrazení své pověsti divocha a lamače dívčích srdcí visačkou „podpantoflák“.
Nemáme tušení, do čeho jdeme, ale podle mě by mohl náš život v nula plus prd klidně vypadat nějak takhle:
Ostrá debata, která nemá konce mě katapultuje ze sedačky z Ikey, kterou ještě nikdo nestihl prosedět. Během dynamického vymrštění zbavuji nechápavou tvář svého vyvoleného zubů a kolenem knockoutuju zvadlou kytku. V dalším úniku mě hákuje neomylně překážející konferenční stolek a já se v letu zakusuji do kuchyňské linky. Důstojně se vyhrabu zpátky na nohy, jediným krokem mizím v ložnici a celé drama hodlám zakončit teatrálním bouchnutím dveří. Postel, která stojí jen pár centimetrů za nimi tlumí můj další střemhlavý pád i řev postřelené lvice, pramenící z přeražené holeně. Dveře jen drze zašustí a cvaknou, jsou to šoupačky. Zcela neuspokojena vlažným zakončením zase vystřelím z ložnice, přelítnu obývák (tentokrát potřebuju kroky dva) a jsem v koupelně. Zase ty šoupačky a trapné zašustění. Oblezu umyvadlo, přelezu pračku, s ohebností primabaleríny vtančím do sprcháče a pěkně zostra a oběma rukama se tam zavřu. Konečně rána. „Ploč s tym tak mlátýš?“ ozve se z bojiště v obýváku.
Jeden z nás pravděpodobně skončí buď v blázinci a nebo ve vězení, ale i tak jsme se zvesela pustili do rekonstrukce. Během demolice jsem dospěla k následujícímu:
V bytě po pupkatém, vlasatém a chlupatém strejdovi podivného vzezření není radno nadzvedávat ani lino, ani prkýnko na záchodě a ten modrý koberec pod ním už teprve ne.
Do (ne)používané plechové vany nutno nahlížet jen s velkým respektem, očkováním proti žloutence, případně svářečskými brýlemi.
Někdo, kdo si může celý byt zahnojit plakáty s reklamou na šampón, taky může k jejich nalepení použít tuhou bílou hmotu, kterou nejde identifikovat, ale zato drží jako prase a dolů bere i omítku. Naopak lepící papírová páska, mající dle výrobce spolehlivě držet na všem, lepí jen sama na sobě a na lidském těle, ostatní materiály ji vyloženě odpuzují.
S nalezením porno časáku z minulého století, pečlivě ukrytého za stoupačkami, přibylo šokující zjištění, že holící strojek je doslova vynálezem dneška. Takže po prolistování zaprášeného archivního skvostu už mě asi nikdo nepřesvědčí, že retro je moderní.
S první ránou kladiva udeřilo plnou silou do umakartu i moje ďábelské zalíbení v ničení a dychtivě jsem se vrhla na pustošení panelákové kadibudky. Společně s hajzlpapírem a mými nadšenými výkřiky svištěly vzduchem ještě šrouby, lišty a koupelnové dveře a můj elán polevil až poté, co jsem balancujíc na míse železným držákem na ručník skoro zabila Aleše, stojícího za papírovou stěnou ve vaně. Zrovna, když jsem v amoku páčila obrovským šroubovákem koupelnové stropní trámy, ozvalo se něco jako: „Jdu na zásuvky, drž mi palce.“ Vzpomínka na incident, při kterém se můj milý s počítačovým trafem v ruce cukal pod proudem jako v rytmu samby a který mu vynesl přezdívku Edison, rázem ožila. Do srdce se mi vkradla panika a do dlaně dřevěná podlahová lišta.
Škoda, že následující scénu neviděl nikdo další. Aleš se obezřetně blíží šroubovákem k obnažené zásuvce. Já, stabilně rozkročená vedle něj, připravena zasáhnout v případě nouze velkým, dřevěným klackem. Přivírám oči a hlavou mi letí jediná myšlenka – jakmile se začne klepat, oddělit od zdi. I jemu letí hlavou jediná myšlenka, a sice, že jestli ho tou lištou prásknu přes ruce, určitě mě zabije. Šroubovák je na svém místě a soudruh proud spořádaně čeká. S jedním okem stále křečovitě zavřeným se vracím na hajzlík.
Bourání zděné příčky pro mě bylo doslova demoličním orgasmem. Dunění těžkých palic se mísilo s naším bojovným rykem a svět zahalila prachová clona. Brodila jsem se po kolena v suti, oháněla se majzlíkem, co chvíli si kryla hlavu před letícím šutrem a cítila se jako válečná zpravodajka v Afghánistánu. Když se příčka ztenčila na polovinu, chtěl po mně Aleš, abych proskočila zdí. Výmluva, že neprůstřelnou vestu i helmu jsem zapomněla v džípu v zákopu, zřejmě zabrala, a tak moje drahá polovička zeď aspoň prokopla a pořezala si nohu.
Při bourání se taky ukázalo, že máme doma krápník. Visí nám ze stropu napůl cesty mezi koupelnou a ložnicí, je z betonu a je velký. Radši nechci vědět, jak se tam dostal, ale ráda bych věděla, jak se ho zbavíme. Objevil se nápad ponechat krápník ve výklenku ve zdi v ložnici, umělecky ho nasvítit a předvádět návštěvám jako architektonickou památku socialismu. Do hitparády nejblbějších interiérových návrhů by se jistě probojovala i prosklená stěna sprchového koutu, coby náhrada části zdi mezi koupelnou a ložnicí. Umíte si představit, že se otočeni ke zdi proberete ze sladkého spánku a přímo do očí vás praští chlupatý zadek (nebo předek), právě dychtící po čistotě?
Společné bydlení bude fuška, tak držte Alešovi palce. Jsem totiž přesvědčená, že z naší dvojky v budoucnu obléknu tu svěrací kazajku nebo pruhovaný mundůr právě já.
