Vidět Neapol a zemřít

Někdy se to semele tak, že z poznávacího zájezdu Za krásami Neapole a Neapolského zálivu se stane poznávací zájezd Vidět Neapol a zemřít.

Zájezd by se také mohl nazvat Apollem 13 do jižní Itálie nebo Vyhlídkový let vzducholodí Italia. Podle průšvihů, které nás postupně potkaly, bych pak mohl tento blog nazvat :

- Když autobus klekne, to vůbec nevadí, po osmi hodinách čekání nám jiný přistaví / I odstavné parkoviště u Rozvadova má své neopakovatelné kouzlo. /

- Čím více na jih, tím větší zima/ Alespoň letos na přelomu dubna a května/

- Na vyhlídkové plavbě při pohledu na krásy Almalfského pobřeží turisté hromadně zvraceli /Na rozvlněném moři po třiceti minutách plavby vypukla na palubě pandemie mořské nemoci /

- Při krkolomné jízdě do Sorenta jsme se srazili s malým fiatem. / Zavinil to ten blbej Ital. /

- SSC Neapol vyhrála po třiceti třech letech sérii A. I mafiáni raději zalehli na matrace. / A naše průvodkyně narychlo vymýšlí náhradní program mimo válečnou zónu. /

- Hajej, dadej Vesuve / Náš smolařský zájezd se při prohlídce Pompejí po tom všem hromadně modlil ke všem Svatým/

Když smůla , tak smůla. Už jen chybělo, aby se mezi účastníky zájezdu připletla nějaká velmi problematická dvojka 65+, takový ten typ, co najíždějí na dálnici do protisměru, zapomínají, kde momentálně jsou a zabloudí všude, kde je více než jenom jedna ulice. No prostě takoví, jako jsem já se ségrou.

Oba jsme se dlouhou dobu chovali relativně standardně a to je co říci. Sestra ještě nikdy v životě nebyla v Itálii, kterou znala jen z mého barvitého vyprávění provoněného vůní čerstvě natrhaných citrónů. Po šesti hodinách na odstavném parkovišti pro kamiony prosyceného pachem benzinu a přepáleného oleje z blízké provozovny velmi rychlého občerstvení se ji hroutil sen o krásné Neapoli, když svítá a písní mandolín ze snů ji vítá. Přesto ani její vztek nijak nevybočoval od úrovně zuřivosti ostatních účastníků a i moje sžíravá nespokojenost byla v rámci normálu. Pozornost totálně vystresované průvodkyně, pro kterou se zájezd stal černou můrou a která začala chvatně studovat manuál, co dělat při zemětřesení sedmého stupně, jsme si vykoledovali až při ubytování. Každá dvojice dostala plastikovou kartičku s načteným kódem, pomocí níž jsme si měli odemknout dveře přiděleného pokoje. Sestra mi jako zcestovalému profíkovi předala kartičku a pak se vzrůstající nervozitou sledovala, jak neúspěšně vkládám kartu do zdířky čtečky. Na hotelové recepci jsem reklamoval vadnou kartu, načež mi ji recepční vyměnil za jinou. Opět nefungovala. V pořadí třetí kartou se nám konečně podařilo, tentokrát už za asistence průvodkyně, dostat do pokoje. Prý kartu protahuji čtečkou buď příliš pomalu anebo zas až příliš rychle. Vešli jsme do pokoje a zjistili, že nesvítí ani jedno světlo. „To je teda bordel, zavolej ještě tu průvodkyni, že chceme vyměnit pokoj!“ houkla na mě naštvaná sestra. Už jsem to chtěl udělat, ale na poslední chvíli si uvědomil, že elektřina se zapne až ve chvíli, kdy se kartička vloží do příslušné zdířky. Bylo mi jasné, že jakákoliv další komplikace, kterou bude muset průvodkyně kvůli nám řešit, udělá ze mě, zvláště poté, kdy jsem se při nekonečném čekání v Rozvadově pasoval na poloprofesionálního světoběžníka, obávaného troublemakera, který si koleduje u všech cestovních kanceláří o celoživotní distanc. Ale znáte to, když se má něco podělat, tak se to podělá.

Hotel, ve kterém jsme byli ubytováni, byl součástí komplexu, který se příznačně nazývá Neapolský vulkán. Když nám průvodkyně oznámila, že tady budeme dvě noci přenocovat, zavládla v autobuse nálada jako na lodi Bounty těsně před vypuknutím vzpoury. Před námi se rozprostíral travnatý pahorek do něhož vedla vstupní díra. Byli jsme sice smířeni s nějakým omšelým hostelem, ale tohle už přesahovalo všechny meze. Ve skutečnosti však nešlo o jezevčí brloh určený pro české nízkopříjmové paštikáře, ale obří zábavní středisko s mnoha obchody a velkým multikinem. Extravagantní stavba měla napodobovat dočasně neaktivní vulkán. Obvod téhle umělé sopky mohl mít tak kolem tří kilometrů. Uprostřed se rozprostíralo dno „kráteru“ o rozměru polovičního strahovského spartakiádního stadiónu. Jelikož nám odpolední a podvečerní volno v Neapoli kvůli fotbalovému šílenství odpadlo, průvodkyně nám doporučila zajít si na večeři, kde by měly být i nějaké restaurace. Času nebylo moc nazbyt, neboť restaurace zavíraly v deset a celý areál včetně multikina v jedenáct. To sice byla pravda, ale ne úplná...

Ušli jsme dobrý kilometr přeplněnou nákupní zónou, kde prodávali všechno kromě jídla, než jsme konečně našli restauraci a mohli si dát originál neapolskou pizzu. Chvíli jsme čekali, než nám ji přinesli, chvíli trvalo, než jsme ji snědli. . Než se mi podařilo přivolat číšníka, abych mohl zaplatit, Italové nikam nespěchají, uplynulo dalších patnáct minut. Do desáté však stále zbývalo dost času a do jedenácté, kdy se celý komplex definitivně uzamkne, chyběly skoro dvě hodiny. Přesto mne neopouštěl nepříjemný pocit, že den blbec ještě neřekl poslední slovo. I kdyby mě od rána vyklouzlo z ruky třeba i třicet krajíců chleba, tak všechny by dopadly na koberec namazanou stranou. A taky jo. Po padesáti metrech nás v další cestě do hotelu zastavila železná mříž. Nákupní zóna měla totiž zavírací dobu už v devět. Stejná mříž se nám postavila do cesty i z druhé strany. Kruh se definitivně až do osmi ráno uzavřel. K volnému pohybu nám zůstal k dispozici prostor před restauracemi a dno kráteru. Když to střihneme přes strahovský stadion, tak se dostaneme k vnitřní straně hotelu, napadlo nás rychlé vyřešení problému. Jenže uzavřené nebylo jen mall – centrum, ale i dveře z letní terasy do hotelové haly. „Tak a jsme v prdeli,“ lakonicky konstatovala sestra.

V tomhle okamžiku však ještě neměla pravdu. Mohli jsme se vrátit zpátky do otevřené části s multikinem a restauracemi a vyjít stále ještě otevřeným východem ven. Pak bychom museli po vnější straně obejít celý areál a po dvou kilometrech vejít hlavním vchodem do hotelu. Venku však byla tma jak v pytli, osvětlené bylo jen parkoviště před kinem. Vzhledem k dosavadnímu průběhu zájezdu - Vidět Neapol a zemřít- bych se určitě připletl jako nepříjemný svědek k předávce zásilky drog nějakému místnímu dealerovi.

„Hele tady tyhle dveře jsou otevřené!“ oznámila mi vítězoslavně sestra. „Asi patří také k našemu hotelu.“

„Asi, jo,“ souhlasil jsem a vešel do úzké schodištní chodby vedoucí dolů. Chodba byla zakončena dalšími dveřmi. Tudy asi cesta nevede, pomyslel jsem si v duchu. To ovšem byla chyba, měl jsem své pochybnosti říci nahlas. Sestra vmžiku vešla za mnou a dveře se za ní samočinně zaklaply. Ocitli jsme se v důmyslně nastražené pasti. Osvobodit nás mohl jen někdo zvenku. I v té chvíli ještě existovala šance. Stačilo zoufale bušit na dveře do doby, než někdo z kolemjdoucích zvenku zase dveře otevře. Na internetu přece koluje spousta videí typu, jak nějací dobrodinci půl hodinu zachraňují osla, který spadl do studny, či psa, jež uvízl v čerstvě položeném asfaltu. Prostě bych se přiřadil do řady zachráněných oslů, pomatených psů a neopatrných klokanů zapletených v drátěném plotu.

„Ještě než se totálně ztrapníme, zkusím ty spodní dveře. Třeba nebudou zamčené. Někam vést přece musí.“

Dveře opravdu zamčené nebyly, ale jakmile jsem je otevřel, spustil se kvílivý alarm. Ocitli jsme se v hermeticky uzavřené obří nákupní zóně. Zvuk sirény rázem zaplnil jinak prázdný prostor, který byl ještě před půlhodinou plný veselících se návštěvníků. Teď na nás civěly z četných výkladních skříní jen chladné pohledy umělohmotných manekýn. Nezbývalo nám než rezignovaně čekat až přiběhne noční hlídač s ostře nabitou pistolí nebo rovnou jednotka rychlého nasazení. Nedělo se však vůbec nic. Celé mall centrum bylo zářivě osvětleno a z dovedně skrytých amplionů se linula uklidňující náladová hudba smísená s naříkavým zvukem alarmu. Po ujití několika stovek metrů už siréna poslech uklidňující hudby tolik nerušila a zároveň nám sloužila jako vzdálený maják, podle kterého jsme se mohli orientovat. Všiml jsem si, že velká veřejná toaleta má otevřené dveře, ale naděje, že narazím na noční uklízečku, se záhy rozplynula. Nikde nikdo. Sestra se rozhodla, že zavolá naši průvodkyni, která však, to už jsme věděli, neuměla italsky nic kromě Grazie a Mamma mia. Tlumočení obstarávala místní naturalizovaná Slovenka, ale ta neměla noční úvazek.

„Jenom to ne!“ zarazil jsem ji. „Tu hru dohrajeme ve vlastní režii! Někdo tu přece ještě musí být.“

Vlastně náš celkový pobyt v totálně prázdném obchodním centru netrval ani tak dlouho. V okamžiku, když už by se divák hororu Vražda v noční Olympii začal nudit, přišlo rychlé rozuzlení. V jedné zvlášť velké prodejně módní obuvi ještě pár prodavaček bylo. Po krátkém vysvětlení situace nás jedna z nich dveřmi pro zaměstnance pustila ven do tmy. Ještě nebylo ani deset hodin. Noc stále ještě byla mladá.