Tři čuníci a dvě nohavice.

Jak se zdá, kdo něco nenapíše o Nohavicovi, tak ten jako kdyby neexistoval. Jelikož stále ještě chci existovat, tak také přicházím se svou troškou do mlýna

Jak se zdá, kdo něco nenapíše o Nohavicovi, tak ten jako kdyby neexistoval. Nejen Nohavicův koncert ve Strážnici měl velkou návštěvnost, ale i blogy o Nohavicově koncertu ve Strážnici měly velkou návštěvnost a diskuze pod nimi byly snad ještě delší než fronty před pokladnami na lístky před strážnickým areálem. Pozitivní reklamu střídala negativní reklama /která je taky reklamou/, ale znáte to. Čeho je moc, toho je příliš. Ve vzduchu, jak střepiny vzácného keramického džbánu, létaly úryvky poetických textů. Diskuzními vlákny jdou čuníci hezky za sebou, nad nimi kometa jako zvěstovatelka brzkého zmaru. Nechybí ani aktualizovaný pěšáček, kterého vzali za vojáka do Wagnerovy armády a poručík s Puškinovou medailí na hrudi velící popravčí četě povel pal.

Texty, které jsem obdivoval, písně, které jsem si opakovaně přehrával, se najednou mění v ostré šermířské náčiní se závěrečným vítězným výkřikem touché – zásah. Plaché klisny marně prchají z hořícího Sarajeva kamsi zpět do divného dvacátého století. V žáru hořící Ukrajiny nás teď ochlazuje vtipná studená sprcha. Ne už nikdy nebude jako dříve. Víme to všichni. Jsou knihy, které jsem opakovaně četl, ale pak se pohnula doba jinam a už jsem je nikdy neotevřel, i když jsem je z knihovny nevyhodil.