Tak nám zabili Českého slavíka.

Český slavík asi skončil. Když už ho jednou odpojili z hadiček, tak ho znovu neoživí..si myslím. Bude někdo opravdu upřímně plakat?

Lidová moudrost praví, že když chceš mít velký pohřeb, musíš umřít mladý. To rozhodně není případ Zlatého slavíka, který se po rozpadu federace zmenšil na Českého slavíka. V posledních letech byl, obrazně řečeno, v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Jeho zdravotní stav by se dal charakterizovat jako dlouhodobě stabilní, ale zároveň dlouhodobě špatný. Ne že by mi ho nebylo líto. Kdysi se narodil díky časopisu pro mladé – Mladý svět. „Už jsi čet Mladý svět?“ zněl tehdejší reklamní slogan. No jo. Šedesátky se už nevrátí. Světová výstava v Montrealu, minisukně, česká filmová škola, kterou obdivoval celý svět, a také Zlatý slavík. Ten jediný přežil, ale jak roky šly, začal kamenět.

Odborníci na hudbu říkají, že Českého slavíka zničily sociální sítě. Spíše bych řekl, že ho zničila jiná doba. Popularita a úspěch se už měří jinak, než hlasováním nostalgických fanoušků, kteří se drží staré dobré zásady, že není dobré měnit staré dobře prošlapané boty za nové. Čím je člověk starší, tím méně přeje změnám. U nás v kotlince jsme to však už trochu přehnali. I jinde dostávají hvězdy šedesátých let ocenění, ale většinou za celoživotní výkon. Jsou uváděny do síně slávy. U nás pořád vyhrávají. Je to, jako kdyby i dnes dával Maradona na MS ve fotbale své zlaté góly a zlaté ruky. U nás i teď při diskuzích všichni přejí Karlu Gottovi kýženého padesátého zlatého Slavíka až se za rok nebo za dva soutěž obnoví. Desítky let dopředu víme, jak hlasování dopadne. Jak však hlasujících ubývá, přibývá nežádoucích překvapení. Ne však od těch, kteří lámou rekordy návštěvnosti na youtube nebo ve vyprodaných sálech a stadionech. Po téměř až královských klenotech hudebního mainstreamu sahají chlupaté ruce z příšeří rapu. Pozlátkem se blyštícím sálem se rytmicky rozléhají zakázaná slova / a leckdy i právem zakázaná/.

Soutěž o Českého slavíka vyzařuje atmosféru železniční lokální dráhy, která ztratila svůj původní hospodářský význam. Zanikly fabričky, kam se vozil materiál, lidi začali jezdit svými auty anebo autobusem a spíše ze zvyku se dvakrát za den projede sem a tam červený motoráček. Jednou za rok na pár hodin oživí peróny na nádražích krásná nostalgická jízda s parní lokomotivou pro tento den naleštěnou tak, že se zdá, že právě vyjela z tovární linky. To je pak lidí všude plno. Jenže lokálku si může pronajmout kde kdo. Občas se projede po kolejích soukromá drezína a občas zde točí filmaři retro filmy. To pak supí krajinou mašinka s velkou červenou hvězdou anebo véčkem na znamení vítězství. Kdesi vzadu doléhá hluk dálnice, která vzala lokálce poslední naději. Třeba z ní po pár letech udělají cyklostezku. To však už bude jiná kapitola, jiný život. To samé asi čeká i Českého slavíka. Místo naleštěné rychlíkové parní lokomotivy bicykly pro radost z pohybu.