Štědrý den energetického šmejda.

Té báby z přízemního bytu téměř vybydleného činžáku stojícího na kraji města si všiml teprve nedávno. Jako zkušený zprostředkovatel dodávek energie měl přitom zmapovány skoro všechny seniory v širokém okolí. Většinu rozinek, jak si pro sebe osamělé stařenky a staříky pojmenoval, už vyzobal, ale téhle prastaré babce se nějakým záhadným způsobem podařilo uniknout jeho ostříží pozornosti. Možná to bylo tím, že starý barák oprýskaný až na rezavě červené cihly, se jevil jen jako poslední zastávka před bezdomovectvím. Pro starého člověka bylo takovéto bydlení utrpením. Jen dobelhat se k nejbližšímu obchodu muselo dát zabrat. Nečekal, že by právě tady mohl někoho, kromě chronického neplatiče, ulovit.

Poslední dva měsíce měl hotové žně. Staříci byli snadná kořist a díky nim měl tentokrát na opravdu bohatého Ježíška. Lezli mu už však krkem. Rychle oblbnout se dali jen někteří. U většiny musel zdlouhavě bojovat s jejich stařeckou nedůvěřivostí. Jen s přemáháním se mu dařilo dělat ze sebe nezištného příslušníka Armády spásy a lidumila. Stále častěji se uchyloval k přímému nátlaku. Ještě než zazvonil, uzavřel přívod plynu a elektřiny a pak už šlo vše ráz na ráz. Do deseti minut měl v kapse podepsanou plnou moc a smlouvu o zastoupení. Dávno měl splněno a klidně by mohl slavit Vánoce. Měl však takový zvyk udělat svůj poslední případ přesně na Štědrý den. Věřil, že pokud bude úspěšný, bude úspěšný i celý příští rok. Bylo však nutné najít někoho, u koho bude mít zaručený úspěch. Bába z činžáku se mu před čtrnácti dny připletla do cesty jako na zavolanou.

Otevřela mu okamžitě, jako kdyby ho už dopředu očekávala. Zdála se mu teď zblízka vyšší, než předpokládal. Vráskami zbrázděná tvář připomínala kolejiště velkého nákladního nádraží. Na dně hlubokých očních důlků jen stěží rozeznával usychající bledě modré zbytky zraku. Byl zvyklý na ledacos, ale tohle bylo už i pro něho příliš. Za těch čtrnáct dnů, co se mu ji podařilo vystopovat, musela zestárnout alespoň o dalších deset let. Modlil se, aby neumřela ještě dříve, než nahlásí dodavateli, pro kterého pracoval, svého posledního letošního klienta. Když se představil jako zástupce asociace dodavatelů plynu a elektřiny, stařena ho bez odporu pustila dovnitř. Okamžitě ho ovanul typický pach osamělé staroby, který se mísil s vlhkou zatuchlinou. Musel se ovládnout, aby nesáhl do kapsy po papírovém kapesníčku. Jestli to už nepřeháním, pomyslel si. Většina lidí právě v této chvíli dozdobuje vánoční stromečky a zapaluje vonné svíčky, zatímco on tu dlí v plesnivině s polodementní babkou, která možná ani neví, že je čtyřiadvacátého prosince. Když však spustil naučené věty o zdražování elektřiny a plynu a o aukcích na nejlevnějšího dodavatele energie, její prázdný pohled na krátký okamžik ožil.

„E-ner-gie,“ zopakovala po něm skřehotavým hlasem.

„Když mi dáte plnou moc, dodám vám tu nejlepší a nejlevnější paní...“ najednou si uvědomil, že nezná její jméno a nebyl si jistý, zda-li ho bude znát alespoň ona sama.

„E-ner- gie.“ Za celou dobu řekla jen tohle jediné slovo. Rozprostřel po hrubém povrchu dřevěného stolu lejstra obsahující text smlouvy o zastupování a formulář plné moci. Poloslepým pohledem civěla na droboučké písmo úpisu, které by však beztak bez pomocí lupy nerozluštila, i kdyby měla dobrý zrak. Začalo mu být lehce nevolno. Proboha, co tu dělám? Náhle se ho zmocnila až živočišná touha rychle vycouvat a vrátit se do rolničkového vánočního dne. Bába, aniž by ji vyzval, podepsala klikyhákem připomínajícím sinusoidy EKG smlouvu i plnou moc. „E -ner – gie.“

Ale ne, nic nepodepisujte, chtěl říci, ale v tu chvíli jeho tělem projel silný elektrický výboj, který ho zcela ochromil.

Když se probral, bylo už šero. Zpola seděl, zpola ležel na obstarožní lenošce, ruku přikurtovanou lepící páskou k opěradlu. Kromě něho nikdo další v místnosti nebyl. Co se stalo? Ochromující slabost mu bránila vstát. Kde to jsem? Pak si všiml všude po zemi poházených lejster. K čertu, kam se poděla ta stará bába? Jakýkoliv pohyb ho stál nezměrné úsilí. I když měl jednu ruku volnou, přesto mu trvalo dlouhé minuty, než se mu podařilo levou paži vyprostit ze sevření. Když konečně vstal, zatočila se mu hlava natolik, že se musel opřít o desku stolu. Splašeně bijící srdce  mu málem vyskočilo z hrudního koše. Až nyní si všiml ranky se zaschlou krví na svém předloktí. Někdo mu musel vpíchnout do žíly infuzní jehlu. Kdo někdo? Uvědomil si, že jeho téměř smrtelná slabost je zapříčiněna velkou ztrátou krve. Nikde kolem, ani na podlaze, ani na divanu však žádná krev nebyla. Začal se děsit i vlastních myšlenek. Kdo vlastně byla ta stařena? Shromažďoval veškerý zbytek své energie, která mu ještě zbývala, aby se odsud dostal a aby se nezbláznil.