Sandály z Kauflandu.

Tohle je můj vzkaz všem pokladním v hypermarketech : "Dej pozor, patří ti sálu půl, nešlap mi na sandály, ani když máme úzkej stůl."

Tak jak se dokáže přátelsky vstřícný sympaťák s beránčí povahou změnit v okamžiku, kdy usedne za volant, v polopříčetnou bestii se slovníkem dlaždiče, který nedostal na konci týdne výplatu, tak se já ve chvíli, kdy se ocitnu na konci fronty před pokladnou, stanu netrpělivým magorem, který se tváří, jako kdyby mu každou další promarněnou vteřinou utíkaly miliony. Realitu hypermarketu začnu vnímat hyperkriticky. To neplatí pro ty, co stojí ve frontě za mnou, ale bezezbytku pro všechny, co stojí přede mnou. Každý z nich je potenciální potížista, kvůli kterému se fronta na dlouhé vteřiny zasekne, až by jeden /třeba já/ vraždil.

Naštvaný jsem už ve chvíli, kdy zjistím, že z osmi front před pokladnami jsem si vybral tu nejpomalejší a s nejproblematičtějšími zákazníky. To se mi stává pravidelně i přesto, že frontu si vybírám téměř vědeckým způsobem. Venkovani s plně napěchovaným nákupním velkokapacitním vozíkem odradí každého, ale já vím, že není nákup, jako nákup. Tři bedny piva jsou u pokladny odbavené hned stejně jako plato zlevněných jogurtů po dvaceti kusech. Za škodnou spíše považuji takové, co vysypou na pás egyptskou pyramidu postavenou z různorodého zboží ve stylu každý pes, jiná ves, z toho polovina je určena k vážení a tudíž bez čárového kódu. Kromě vědeckého přístupu se držím i zásady pana prezidenta, že jen blbec nemění své názory. Proto i když si zvolím ideální frontu, často přepustím své pořadí a přejdu k jiné ještě nadějnější, kde to více odsýpá. Pak se však skoro vždy stane, že ta fronta, která se zasekla, se dá do pohybu a ta, která byla v nadějném pohybu, se zasekne.

To jsou ty zatracené černé labutě, jak o nich píše ten vědátor Taleb. Nečekané zvraty. Paní, která chce platit, zjistí, že zapomněla doma platební kartu a teď rudá až za ušima doluje z peněženky hotovost za vlídné asistence hodné pokladní, která je ráda, že si na chvíli odpočine. Sakra, proč jsou ty pokladní tak tolerantní? Ať si tu svou falešnou korektnost strčí někam! Jindy zase přiletí jiná „černá labuť“. Chlápek, který se mi celou tu dobu, co stál přede mnou ve frontě, zdál čímsi podezřelý, neprošel bezpečnostním rámem. Když i napotřetí se rozblikají červená světla, pokladní volá ostrahu. Fronta, která se mi jevila nadějně, teď připomíná kolonu na D1 u Humpolce. Proboha, co to jsou za lidi? Jeden blbější než druhý a mezi nimi já se svou příslovečnou smůlou, který si ze všech nabízených variant zvolí tu nejhorší. Jenže nedávno jsem se  stal děsivou potížistickou černou labutí já sám.

Jako obvykle, prošvihl jsem příležitost koupit si před nastávající dovolenou k moři takové ty levné sandály, co se zapínají na suchý zip. Staré, jak vzácně pravdivě konstatovala má žena, byly odpudivě opotřebované a suchý zip se začal na levé botě samovolně rozepínat, což štvalo i mě. Jenže kupte v druhé polovině léta letní zboží. Co se prodalo, to se prodalo. Další várku oblíbených levných sandálů, když už září klepe na dveře, nikdo neobjedná. Někdy však i v Kauflandu s osmi frontami u pokladen se může stát zázrak. Sandály! No jo, to jsem si mohl myslet, vyprodáno. Pak jsem najednou jedny zrovna v mé velikosti objevil pod poházeným balícím papírem. Bylo to stejné, jak po dopoledním nájezdu houbařů najít ve čtyři odpoledne praváka. S vzácnou  kořistí v košíku jsem si tentokrát odpustil krátkodobou prognózu pohybu jednotlivých front a bezmyšlenkovitě si stoupl do té, co byla nejblíže. Jak už to tak bývá, když jsem do věci nezapojil svůj mozek, měl jsem štěstí. Přede mnou stáli samí bezproblémoví zákazníci, pokladní se zdála být profesionálkou na svém místě a prodejní pás popojížděl v krátkých intervalech dopředu. Snad proto se za mnou řadili další a další, protože ani jim neušlo, že ta naše fronta je nejrychlejší a nestojí v ní žádný evidentní potížista nebo cvok. Ani jsem nevěděl jak, byl jsem na řadě. Kupoval jsem si jen sandály, co více si mohli všichni za mnou přát. Pokladní, která do té chvíle markovala zboží bleskovým tempem, vzala akční levnou obuv do ruky a začala ji zamyšleně zkoumat, jako kdyby šlo o nějaký umělecký artefakt pro aukční síň Sotheby's. Pak mi oznámila, že obuv nemá štítek s čárovým kódem.

„A to znamená tedy co?“

„Nemohu vám zboží namarkovat. Skočte si pro jiný pár, který bude mít štítek s čárovým kódem.“

„Žádný další pár tam není. Tohle byl poslední.“ Frontovou řadou za mnou projela první znepokojená vlnka. „Tak já se podívám po tom štítku s čárovým kódem,“ navrhl jsem. Pokladní, na rozdíl od dalších deseti zákazníků stojících ve frontě, se zatvářila vstřícně. Běžel jsem do vzdáleného sektoru obuvi a horečně prohrabával balící materiál, který tu jako jediný po vyprodaných sandálech zbyl. Štítek nikde. Udýchaně jsem se vrátil k pokladně. Fronta zákazníků se postupně přeměňovala v uličku hanby. „Nic jsem nenašel“, oznámil jsem.

„Tak to se nedá nic dělat.“ Vzala boty a odložila je do boxu určeného pro zboží, na které občas zákazníkovi nezbudou peníze. Ale to přece nebyl můj případ! Já mám na své sandály zákonné právo! Jsem ochoten zaplatit českou měnou, kterou každý prodejce ze zákona musí přijmout. Pokud ne, hrozil by mu postih. Měl jsem pravdu, ale mou smůlou bylo, že mi po těle začalo růst peří. Měnil jsem se v Talebovu černou labuť. „Měla byste zavolat vedoucího. Určitě na to zboží existuje čárový kód.“ Atmosféra u pokladny číslo tři začínala připomínat palubu lodi Bounty těsně před začátkem vzpoury. Hrozil lynč. A tak jsem boj o levné sandály vzdal a odešel s nepořízenou domů. Místo abych se uklidnil, zlost ve mně kvasila jako švestkový mač. Vrátil jsem se za hodinu zpět. Zřejmě jsem musel mít výraz hraběte Monte Christa, který právě svému úhlavnímu nepříteli oznamuje, že je Edmond Dantes. „Dejte mi ty sandály!“ Pokladní se nepokusila ani o chabý odpor. Vydala mi sandály. V doprovodu ostrahy jsem zamířil do informačního oddělení a hodil  zboží na pult. „Tyto sandály si chci koupit a je mi úplně jedno, že nemají čárový kód.“ Začal jsem být nejen občansky, ale i zákaznicky nespokojený. Nakonec jsem sice svůj boj vyhrál a sandály si odnesl do svého brlohu, ale připadal jsem si jako král Pyrrhos. Vlastně ne, spíše jako černá labuť na věky věků.

Post scriptum.

Před spaním jsem si pustil Karla Zicha a hned mi bylo líp :

Můžeš mi košem dát

a můžeš jít pryč

můžeš mi ukrást od auta klíč

můžeš se smát

třeba na celej sál

jenom mi nešlápni na sandál

dej pozor

patří ti sálu půl

nešlap mi na sandály

ani když máme úzkej stůl