Případ příliš hříšného seniora.

Malý detektivní příběh na pokračování, který začíná podivným trestním oznámením zločinu, který se nikdy nemohl stát. První díl je zde

Většinou k odhalení pachatele stačí rutina. Třeba taková vražda. Skoro vždycky jde o vztahovou záležitost ať už dlouhodobou anebo krátkodobou. U pětaosmdesátiletého seniora, který posledních dvacet let žije sám, nemá už žádné přátele a ani nepřátele, nemusel mít kapitán mozek Hercule Poirota, aby dospěl k závěru, že Obdržálek udal sám sebe. Nejspíše cítil, že se blíží jeho konec a potřeboval sám sobě vystavit účet. Celý život kostel nenáviděl, vyzpovídat se neměl komu a tak se rozhodl vyzpovídat se kriminální policii. Mohlo to být samozřejmě i jinak, ale každopádně na tomto světě neexistoval nikdo, kdo by měl motivaci obvinit starce nad hrobem ze sexuálního predátorství. Teď zbývalo ještě najít oběť. Musel to být každopádně někdo, kdo Obdržálka pravidelně a často navštěvoval.

Když se telefonicky představil statutární zástupkyni místní Charity, bylo chvíli ticho a pak následovalo cvaknutí. Musel volat znovu.

„Promiňte, myslela jsem, že si někdo dělá legraci. Jak to, že jste u policie? Myslela jsem, že jste ještě zavřený. Psali to v novinách.“

Zvykl si, že se shodou svého jména a hodnosti s neblaze známou osobností se musí naučit žít. „Zavřít mohou, pustit musí. Momentálně jsem šéf oddělení obecné kriminality, měla byste na mě dneska čas?“

Když odpoledne dorazil, začala konverzaci omluvou. „Promiňte mi to dopolední extempore, ale fakt jsem si myslela, že jde o nějakou provokaci. Občas se nám to stává.“

„Už jsem si zvykl,“ zalhal. „Ostatně jsou i horší příjmení. Jednou jsme trestně stíhali lupiče, který se jmenoval Velebníček.“

„A byl?“

Nebyl.“ Kdyby chtěl být zlý, tak by dodal, že dělal jen benzínové pumpy a ne pohlavní zneužívání ministrantů.

Ředitelka místní pobočky arcidiecézní Charity se mu zdála celkem sympatická. Kdyby ji potkal kdekoliv jinde, nikdy by ho nenapadlo, že má něco společného s církví. Byla oblečena patřičně decentně, ale evidentně se nesnažila nijak zásadně vyzmizíkovat své sekundární pohlavní znaky.

„Tak se ptejte kapitáne, provedli jsme něco?“ Z jejího hlasu bylo zřejmé, že se rozhodně hloubkové kontroly hospodaření nebojí. „Šetříme sice závažné trestní oznámení, ale vás se týká jen nepřímo. Jde totiž o násilnou činnost.“ Tvář ji zrudla rozhořčením. „Asi mi nerozumíte. Nikoho z vašich zaměstnanců nepodezřívám. Zajímá mě jen, jestli si někdo od vás nestěžoval, že by se stal terčem nějakého násilí.“

„Jaké násilí máte na mysli?“

„Sexuální.“

„ Určitě než jste mne hodlal navštívit, jste se seznámil s naší činností. Buďte tedy konkrétnější. Nebude vám vadit, když si zapálím?“

„Ne. Vy jste tu doma.“ Vytáhla z horního šuplíku popelníček. „Skoro už nekouřím, ale dost jste mě vytočil.“ Zapálila si, dvakrát potáhla a cigaretu zadusila. „Fuj, je hnusná. Tak povídejte, kdo by si měl teoreticky stěžovat?“

„Konkrétně se mi jedná o pečovatelskou službu.“

„Někdo z našich klientů, kterým poskytujeme pečovatelskou službu, se měl dopouštět na našem zaměstnanci násilí?“

„Přesně tak.“

„Tak o tom nic nevím. Nejlépe bude, když si rovnou promluvíte s vedoucí pečovatelského oddělení, ale osobně si myslím, že zbytečně plýtváte svým drahocenným časem.“ Marně se pokoušela své podřízené dovolat. „Nebere telefon a na mobilu je momentálně nedostupná.“

„Možná je tam, kam i pan arcibiskup chodí pěšky.“

Ušklíbla se. „Vtipné. Kdybych měla v ruce kafe, nejspíš bych si smíchy polila blůzku..“

Kapitán začal pochybovat o pevnosti její katolické víry. Na to byla příliš frivolní a navíc ho vodila za nos. Dobře slyšel z jejího mobilu vyzváněcí tón, než jej rázně stopla. Usoudil, že si ředitelka chce s šéfkou pečovatelského oddělení promluvit ještě předtím, než bude vyslechnuta. „Tak já počkám venku.“

Jak předpokládal, byla vedoucí oddělení ředitelkou patřičně instruována. Ani ona neodpovídala jeho představě zbožné samaritánky pečující o nemohoucí bližní své.

„Víc než vás bych přivítala zájemkyni o ošetřovatelku terénní péče. Za tři měsíce, co jsme dali na naše stránky inzerát, přišly dvě a obě nám po týdnu daly sbohem. Policie, to je to poslední, co by nám chybělo,“ řekla mu na uvítanou ihned poté, co si potřásli rukama.

„Asi už víte, proč jsem přišel.“

„Podívejte, ředitelka mi říkala, že prý mělo dojít ze strany nějakého našeho klienta k sexuálnímu násilí. Dovolte pane nadstrážmistře, abych se zasmála.“

„Jsem kapitán,“ vyšlo mu z úst zcela mimovolně. Jeho hodnost mu sice působila v životě trable, ale ne takové, aby strpěl až tak prudký sešup dolů.

„Tak promiňte. Já myslela, že u policie je největší šarží nadstrážmistr.“ Úplně vypadla z role. Na rozdíl od ředitelky byla zhruba o deset let starší a o deset kilo těžší. Typově by ji zařadil do skupiny „ženská od rány“. Jestli i ostatní pečovatelky jsou zhruba stejného kalibru jako ona, nedovedl si ani při sebevětší vůli představit, že by se mohly stát bezbrannou obětí nějakého přestárlého chlípníka s omezenou pohyblivostí.

„Předpokládám, že tu nejste kvůli nějaké prkotině i když člověk nikdy neví,“ řekla už mnohem smířlivějším hlasem. „Měl jste vůbec někdy co do činění s naší klientelou? Mám na mysli věkovou skupinu plus minus mezi osmdesáti až devadesáti.“

V té chvíli by ji měl říci, že otázky tu přece klade on, ale ze zkušenosti věděl, že kdyby to udělal, připraví sám sebe o cenný pramínek informací.

„ Jako poškození u nás figurují často. Energetičtí šmejdi kolem téhle věkové kategorie krouží jako vosy kolem cukrárny.“

„Jsou křehcí jako porcelán, ale někteří jsou i pěkní prevíti. To vám potvrdí všechna moje děvčata,“ střihla po něm pátravým pohledem.

„Kolik jich momentálně máte?“

„Osm, ale potřebovala bych alespoň deset. Nevíte o nějaké?“

„O muže nestojíte?“

„Jejda, to víte, že jo. Manipulovat s devadesátikilovým dědkem, který sotva chodí, na to musíte mít sílu jako kůň, jenže který chlap by to za ty peníze dělal.“

„Řekla jste teď, že mezi nimi jsou i pěkní prevíti. Co si mám pod tím představit?“ snažil se ji udržet v hovorné náladě.

„Určitě to sám víte, že jak přibývají roky, všechny záporné vlastnosti se zvětšují a naopak sebekontrola klesá. Spolužití se starým člověkem není žádná idylka. Naše práce rozhodně není pro křehotinky z porcelánu.“

„Platí to i pokud jde o sexuální nezdrženlivost?“

Do její pobledlé tváře se ji nahrnula zdravá červeň. Chvilku trvalo, než si v duchu sesumírovala odpověď.

„Podívejte, já vím, co vám naše ředitelka řekla...že jako u nás se nic takového neděje. Nechodím za ní s každou prkotinou a mý holky zase s každou prkotinou nechodí za mnou. Předpokládám, že asi něco konkrétního máte, takže....“ Trpělivě čekal, až nabere kuráž, aby mohla dokončit, co chtěla říci.

„Tak jo. Pánbůh to zařídil tak, že sice dědkům odebral sílu, ale ne chuť a čím jsou starší, tím více ztrácejí sebekontrolu. No a my jsme často jediný ženský, se kterými se takový nenechavý dědek dostane do kontaktu. Občas se pak stane, že některé z nás sáhne na zadek nebo i jinde. Skoro vždycky stačí pohrozit, že když se to bude opakovat, vyřadíme ho z péče. Ještě nikdy jsme nemuseli z tohohle důvodu nikoho vyřadit. Asi dvakrát se stalo, že jsem u klienta vyměnila ošetřovatelku, ale to už je dávno. Od té doby je ticho po pěšině.“

To by bylo pro všechny nejlepší, pomyslel si kapitán. Škoda, že si dědek nenechal své nehezké tajemství pro sebe.

Ukázal na zarámovanou skupinovou fotografii visící na zdi.

„Předpokládám, že to je váš pracovní kolektiv. Máte těch fotek víc?“

Sundala fotografii ze zdi. „Klidně vám ji půjčím. Pořád lepší, než kdybyste se chtěl s každou setkat osobně.“

„Snažím se být diskrétní, jak to jen jde. Po vás ale chci, abyste o mé návštěvě všem pečovatelkám řekla. Jde o vážnou věc, to už je nyní jisté..“ Vylovil z kapsy navštívenku.“ Tady je mé telefonní číslo.“

Večer ukázal orámečkovanou fotografii ženě. „Která z nich nejméně odpovídá tvé představě pečovatelky, která za mizerný plat pomáhá svým klientům se základní osobní hygienou?“

Váhala jen chvilku. „Tady tahle. Tak trochu mi připomíná hodně zidealizovaný barvotiskový obrázek panenky Marie. Být o málo let mladší, klidně by mohla vyhrát alespoň krajské kolo královny krásy.“

„A představ si, že pečovatelka, která posledních osm měsíců pravidelně za starým Obdržálkem docházela, se opravdu jmenuje Marie. A hádej, jaké má příjmení.“

„Sedmibolestná?", pokusila se zažertovat.

„Těsně vedle. Jmenuje se Marie Krásná.“

„Takhle to Pavlíčku nefunguje. Jsi už těmi příjmeními posedlý. Krásná vůbec nemusí být krásná. Například jedna z naších nejkrásnějších Češek se naopak jmenovala Šeredová.“

V duchu dal své ženě za pravdu, ale přesto byl přesvědčen, že už nejen ví, jak se oběť toho pitoreskního případu jmenuje, ale i jak vypadá.

Pokračování příště