Největší zkázou prázdninové pohodičky jsou soutěživé společenské hry.

Zábavné vědomostní soutěže sice začínají jako veselé komedie od režiséra Trošky, ale někdy končí jako posledních patnáct minut fotbalového zápasu mezi Slávií Praha a Rangers Glasgow. Testy inteligence raději vyplňuji beze svědků.

Prázdninový týden s partou dobrých známých je nejlepší způsob dovolené jaký znám až na jednu věc. Pokaždé se dostane na program nějaká znalostní soutěživá hra. Určí se kapitáni a ti pak mezi sebou smlouvají, kdo si koho vezme do svého družstva. Jelikož umím úspěšně ze sebe dělat chytrého a sečtělého všeználka, bývá mezi určenými kapitány po mně velká poptávka jako bych byl nějaký Lionel Messi. Než však soutěž skončí, mé akcie klesnou na úroveň náhradníka, který se zařazuje do hry na poslední dvě minuty za účelem taktické zdržovačky před závěrečným hvizdem.

Pravdou prostě je, že opravdu nejsem rozeným hráčem. Ani náhodou. Zásadně se jakékoliv konfrontace, i té zábavné, vyhýbám. V mém případě je tedy zcela logické, že přicházím o prázdninovou pohodičku už v okamžiku, kdy se dozvím, že se večer bude soutěžit a že to určitě bude velikánská legrace a že se všichni strašně nasmějeme. U mě je situace jasná, ale mám dojem, že všechny tyto ve své podstatě konfrontační hry probíhají v přátelské uvolněné atmosféře opravdu jen v první čtvrtině. Začínají jako úsměvná komedie od režiséra Trošky a končí v lepším případě jako Naši furianti a v horším případě jako posledních patnáct minut zápasu mezi Slávií Praha a Rangers Glasgow v osmifinále Evropské ligy.

V posledních letech se nejčastěji hrají zábavné znalostní hry typu Activity, kdy jeden z hráčů musí pojem na kartičce, kterou si vytáhl z hromádky, znázornit pomocí kresby, pantomimy nebo slovně, aniž by použil slovní základ nebo odvozeninu popisovaného pojmu. Výhoda základní formy hry je, že se během hodiny zesměšní prakticky všichni, když například jeden z týmu se pantomimicky snaží znázornit soulož rychlými frikčními pohyby pánví a další z týmu, aniž by se poradil s ostatními, vyštěkne : „práce s příklepovou vrtačkou .“ I tak se nakonec postupně vyčlení malá skupinka nechtěných komiků, kteří vyvolávají u soupeřů hurónský smích a u spoluhráčů obtížně skrývanou lítost nad tím, jakého vola mají v družstvu. Všiml jsem si, že kromě mě, který nerad soutěží, nejvíce trpí vyložení soutěživci, kteří se během pár vteřin dokáží vyhecovat i při Člověče nezlob se. Ti v případě, že prohrávají, na což nejsou zvyklí, sice slabšího spoluhráče povzbuzují ve stylu ty na to máš, ty to dáš, což však outsidera ještě více znervózní a jediné, co dá, je další penalizační bod.

Tato forma znalostní hry zvané Activity se ještě dá přežít a prázdninovou pohodičku zcela nezničí. Bohužel herní inovátoři, aby šli s dobou, vymysleli genderovou odnož postavenou na myšlence lítého boje mezi pohlavími /zatím pouze mezi muži a ženami/. Hra je určena pro osoby od 18 let. V inovované verzi čili hrají výhradně muži proti ženám. Vtip je v tom, že ženy vysvětlují slova z mužského světa, kdežto muži ze světa žen. Jsem skálopevně přesvědčen, že skladba otázek je sestavena tak, aby ženy doběhly před muži do cíle s náskokem několika koňských délek. Vysvětlit co je volant, pokutový kop nebo box je rozhodně lehčí, než co je kostice, lesk na rty a různé kosmetické serepetičky, o jejichž existenci devadesát pět procent mužů nemá ani potuchy. Po deseti minutách hry naše družstvo mužů ztratilo s ženami kontakt a napětí ve společenské místnosti by se dalo krájet. Na jedné straně podrážděný tým mužů stále více a více nenávidějící provokativně vítězící ženy a na druhé straně hejno náležitě pobaveně se smějících dlouhovlasých bestií. Za této situace jsem se modlil, abych nedostal lehký úkol, u kterého byla jasná povinnost bodovat. To, že jsem nedokázal srozumitelně popsat pojem Rossmann nebo lipolýza mi nikdo nevyčítal. To by nezvládl ani formát hráče Lionela Messiho. Pak na mne připadla kartička se zdánlivě snadným úkolem. Příhodně jinými slovy popsat pojem ňadro. Ta otázka tu už jednou byla a skončila mínusovým bodem, kdy na nástřel nejlepšího vysvětlovatele našeho týmu „knižní výraz pro ženský prs“ se mu dostalo zbytečně horlivé odpovědi "koza". Tím se oba nešťastníci rázem stali Laurelem a Hardym.

Poučen z předchozího nezdaru jsem začal obsáhle popisovat ženský prs jako kdyby šlo o výtah z  Jiráskovy kroniky U nás. Přesýpací hodiny nemilosrdně ukrajovaly čas a já se do nekonečně dlouhé definice ženského prsu zaplétal jako moucha do pavučiny.

Je to ...je to jedna s nejkrásnějších částí ženského těla...ale bacha, je to v jednotném čísle. Chlapi jsou z té části úplně paf. Každého přitahuje jako magnet. Nalézá se zhruba asi, asi...no zhruba tak uprostřed ženského těla. Ne až tam dole, aby bylo všem jasno...“

Po tomto výkladu se přestaly smát i dlouhovlasé smějící se bestie. Všichni si mysleli, že jsem se právě přiznal ke své dosud přísně utajované fetišistické fascinaci ženským pupkem. To však ještě nebyla pointa, neboť nejlepší člen našeho týmu bez jakéhokoliv zaváhání vykřikl : Ňadro!! Správně, vítězoslavně jsem odložil kartu. Nesmála se jen manželka naše týmové jedničky a já. Čert aby si vzal ty proklaté soutěživé společenské hry!