Nebezpečné nástrahy výletů za poznáním.

Je to paradox. Každý chce, aby to, co má začátek, mělo i svůj konec a přitom zároveň skoro každý touží po nekonečnu. Někdy je lepší nevědět všechno a nechat příběh nedokončený.

Už dobrých deset let jezdívám na poznávací zájezdy sám. Proč je tomu tak by bylo na dlouhé povídání. Prostě člověk míní, Pán Bůh mění. Ze začátku jsem připlácel velké peníze za jednolůžkový pokoj, ale nemít nikoho, kdo by řidiči autobusu nahlásil, že ještě chybí ten pán, který se skoro s nikým nebaví, byl dost rizikový faktor. Zůstat náhle sám v cizí zemi za situace, kdy angličtinou na úrovní předškoláka umím akorát tak zablekotat I do not speak english very much, by byl velký průšvih. Na druhé straně nechat na cestovní kanceláři, aby mne spárovala s nějakým jiným osamělým vlkem, byla pro mě vždycky riskantní sázka do loterie. Mezi osamělými vlky existuje totiž nadprůměrné procento podivínů anebo lidí s nějakým nepříjemným zdravotním hendikepem. Už se mi stalo, že jsem si vylosoval stokilového tlusťocha trpícího morbidní formou chrápání, kdy noční masakr motorovou pilou jen sporadicky střídaly hororové chvilky absolutního ticha provázejícího akutní fázi spánkové apnoe při níž dochází k přechodné zástavě dechu. Tentokrát jsem však měl důvody k mírnému optimismu. Ten, s nímž jsem měl sdílet omezený prostor dvoulůžkového pokoje v levném turistickém hotelu, kterých je po celé Francii jako máku, ve své podstatě osamělým vlkem nebyl. Původně měl jet s manželkou, která však z nějakých závažných důvodů musela na poslední chvíli zůstat doma. Jedinou vadou na kráse bylo, že nás věkově dělila celá jedna generace, což mohl být potencionální problém.

Na místo srazu dorazil poslední. Přijel v nablýskané Octavii v nejnovější verzi, která se začala prodávat teprve před několika málo měsíci. Bryskně vyskočil ze sedadla pro spolujezdce i s maličkým cestovním kufrem, který svými rozměry splňoval nejpřísnější parametry pro příruční palubní letecké zavazadlo. Blížil se konec září a počasí se kdykoliv mohlo přepnout do podzimního módu, ale možná počítal s tím, že v případě nouze si něco teplého dokoupí až na místě, říkal jsem si, když jsem ho, už usazen v autobuse, pozoroval. Mezitím ze strany řidiče vystoupila štíhlá dlouhovlasá žena, která se zdála skoro stejně vysoká jako on. To neznamenalo, že by on byl malý, spíše ona byla na ženu nadprůměrně vysoká. Jen letmo se políbili, načež zase sedla do auta a rychle odjela. On s lehce provinilým úsměvem ohlásil postarší průvodkyni našeho zájezdu svůj příchod. Asi se ho chystala napomenout, že mu už několikrát marně volala, ale roztála dříve, než stačila otevřít ústa. Dost se podobal herci Hughu Grantovi z filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb, ve kterém hrál roli plachého starého mládence. Určitě patřil k těm šťastlivcům, kterému ženské samy padaly do náruče, aniž by se musel nějak viditelně snažit. Za pár okamžiků jsme se už na sebe dívali tváří v tvář. Přívětivě se na mě pousmál. „Nebude vám vadit, když si přisednu?“

„To za nás už rozhodla paní vedoucí...ale samozřejmě mně to vůbec nevadí.“

Přátelsky napřáhl ruku. „Asi bychom si měli tykat, když teď budeme sdílet společné sedadlo i společné lože,“ chlapecky se ušklíbl. „Já jsem Honza.“

„A já jsem Luboš.“ Tak začalo naše krátké kamarádství.

Absolvoval jsem už hezkou řádku poznávacích zájezdů, ale ani jednou se mi nepodařilo výrazněji se začlenit do kolektivu ostatních. Zůstával jsem spíše na okraji dění a byl vděčný za jakoukoliv společnost, i kdyby to byla dvojice penzionovaných učitelek občanské výchovy. Tentokrát jsem se díky němu ocitl v samotném centru. Disponoval totiž jakousi zvláštní pozitivní energii, kterou dokázal působit na své okolí. Aspoň se mi to v prvních dnech tak jevilo. Přitom ani náznakem netlačil na pilu. Naopak. Hned druhý den jsme měli na programu jízdu slavným rychlovlakem TGV. Do odjezdu zbývala více než hodina a jedinou zábavu pro ukrácení dlouhé chvíle nabízel starý klavír na konci nádražní haly. Občas na něm někdo zahrál jednoduchou melodii anebo jen tak nazdařbůh projížděl klávesnici zleva doprava a zase zpět. Bylo jen otázkou času, kdy nás nádražní zřízenec vyzve ať už toho necháme. V té chvíli, nejspíš aby zklidnil atmosféru, usedl za klavír Honza. Celým prostorem se rozezněla nádherná pomalá skladba, kterou jsem občas slýchával v rádiu, ale neznal jsem ani její název a ani zpěváka. Běžný cvrkot typický pro každé nádraží se najednou zastavil a když nakonec dohrál, ozval se spontánní potlesk i od rodilých Francouzů.

Na druhé straně i on měl své mouchy. Například od první chvíle mi bylo divné, že si sebou nevzal mobilní telefon se všemi těmi aplikacemi, telebankingem, navigací, foťákem a internetem a přitom už patřil ke generaci, která na počítačích vyrůstala. Když už jsme se docela spřátelili, odvážil jsem se ho zeptat, proč si vlastně jako jediný z celého zájezdu nevzal ani telefon. Okamžitě jsem poznal, že mu má otázka není dvakrát příjemná.

„Nejspíše si myslíš, že jsem cvok. Jezdit v dnešní době do ciziny bez chytrýho telefonu je skoro stejný, jako si zapomenout cestovní pas.“

„To zase ne. To si nemyslím. Obraťme list.“ Na okamžik se zdálo, že přesně to samé chce i on udělat, ale asi měl pocit, že když už jsem se zeptal, bylo by slušné odpovědět.

„Řekl jsem si, že když už jsem si koupil zájezd pojmenovaný jako putování za vůněmi a chutěmi sladké Francie, odstřihnu se od chutí a vůní domova. Uvedl jsem svůj mobil do umělého spánku a vyrazil. Ani nevíš jaký je to pocit volnosti! Doslova slast.“

„Tak proto se ti naše průvodkyně nemohla dovolat,“ zasmál jsem se. „Ty jsi ale číslo.“

„Jo, to jsem.“

Zapřisáhl jsem se, že se ho dále na nic osobního nebudu ptát, ale hranice už byla prolomena.

„Na druhý straně ty sice mobil máš, ale nevšiml jsem si, že by ti někdo volal nebo ty jsi volal někomu. A nic nefotíš, dokonce ani památky ne. To se přece na výletech za poznáním dělává...“, kontroval

„Když bys absolvoval více než třicet zájezdů po všech provařených místech Evropy jako já, zjistil bys , že vlastně jen zblízka koukáš na něco, co jsi už předtím tisíckrát viděl v mnohem lákavějších barvách v televizi.“

„Tak proč na ty zájezdy jezdíš?“

„Prostě jen proto, abych nebyl doma, ale to se těžko vysvětluje.“

Po pár dnech jsem zjistil další věc, která se mi zdála dost zvláštní. Podle všeho měl velké problémy v noci usnout. To se pozná, když někdo nespí a jen kamufluje spánek. Vždy, když jsem musel v noci na toaletu, jsem si všiml, jak leží nehnutě na zádech a civí do stropu. Taky vstával o hodně dříve než já. Po ranní hygieně se oblékl a tiše se vykradl z pokoje. Vracel se až krátce předtím, než se šlo na snídani. Snažil jsem se tvářit, že se ničemu nedivím a zdálo se, že je mi za mou diskrétnost vděčný.

Poslední den před odjezdem měl celý zájezd na programu společnou večeři. Dlouho jsem nezažil tak rozjařenou zábavu, která mi připomínala zlaté časy podnikových večírků. Do našeho posledního místa ubytování nás autobus přivezl až těsně před devátou večer. Na to jít do postele však bylo ještě příliš brzy, ale okolí turistického hotelu stojícího na kraji města už bylo pusté a prázdné.

Položil na stolek  krabici se čtyřmi lahvemi drahého burgundského, kterou koupil den předtím v jednom menším rodinném vinařství. Burgundské určitě potřebovalo ještě pár let dozrát a navíc já sám neměl co nabídnout na oplátku, ale nedal si říci. A tak jsme rozjeli náš soukromý mejdan na rozloučenou.

Po první vypité sedmičce jsme se oba dostali do povídavé nálady.

„Škoda, že tu není klavír. Ta skladba, co jsi hrál na tom nádraží, se mi moc líbila.“

„Je to Perfect day od Lou Reeda. Když ji nahrál, ještě jsem nebyl na světě. Dost často si ji jen tak pro sebe pobrukuji. Máš na rozdíl ode mě mobil. Z youtube si ji můžeme přehrát,“ navrhl. A tak jsme si ji dvakrát po sobě pustili. Při poslechu měl zavřené oči a jen čas od času upil vína.

„Škoda, že nerozumím textu, ale i tak je to paráda,“ zalitoval jsem

„Jestli chceš, tak ti text přeložím.“

Znovu jsme skladbu pustili, tentokrát i s jeho přetlumočením.

„Jde z toho takový zvláštní smutek“ řekl jsem.

„Jo, máš pravdu, ale ten text se dá vyložit více způsoby. Když se to však vezme, ani jedna z možných verzí není zrovna veselá.“ Otevřel druhou sedmičku a pak třetí.

„Ty Lubo, pamatuješ, jak ses mě ptal, proč sebou nemám mobil?“

„No jo. Neměl jsem se tě tak blbě ptát.“

„Neptal ses vůbec blbě, ale já ti blbě odpověděl. Neřekl jsem ti pravdu. Myslím, že ti ji dlužím.“

„Nic mi nedlužíš. To já ti dlužím. Přinejmenším to víno ti dlužím.“ Snažil jsem se jak jsem mohl, aby si své tajemství nechal pro sebe, ale potřeboval se vypovídat.

„Je to tak tři měsíce zpátky, co jsem prakticky z vteřiny na vteřinu zjistil, že mě má žena podvádí. Bylo to ve chvíli, kdy si právě šla dát sprchu. Ležel jsem v posteli a dychtivě čekal až celá voňavá v průhledné košilce připluje jako Venuše do ložnice, přitiskne se ke mně celým tělem a budeme se milovat. Najednou se displej jejího telefonu krátce rozsvítil a ohlásil, že přišla zpráva. Jelikož ještě neuplynul časový interval, po kterém se mobil automaticky uzamkne, využil jsem situace a z čiré zvědavosti chtěl zjistit odesílatele. Jméno mi nic neříkalo. Neovládl jsem se a zprávu si přečetl. Nikdy předtím jsem nic takového neudělal. Nebyl jsem žárlivý. Nevěřícně jsem zíral na text, který byl ve své  syrovosti stejně jednoznačný, jako piktogram na stěně veřejného záchodku. A nebyla to jediná zpráva. Frekvence vzkazů s neznámým profilem byla obrovská. Ani hodina by mi nestačila, abych dokázal všechny zprávy přečíst. I to, co jsem stihl rychle přelétnout, mne úplně zdrtilo. Byl jsem úplně v šoku. Když v koupelně utichla sprcha, položil jsem mobil zpět na její noční stolek. Zavřel jsem oči a toužil se přenést někam hodně daleko. Slyšel jsem její kroky a vzápětí cítil na sobě její tělo. Nereagoval jsem. Stalo se něco? zašeptala mi do ucha. Dál jsem nehnutě ležel a jen suše řekl : Vím, že mě podvádíš.“ Rázem dopil celou skleničku jako kdyby to byla levná kořalka a nalil si další.

„No ale nakonec jste se přihlásili na poznávací zájezd. Takže se to urovnalo,“ pokusil jsem se o povzbudivý tón.

„Vlastně jo. Když jsem zjistil, že ho bezhlavě miluje a mě má jenom obyčejně ráda, myslel jsem, že půjde za ním, když už se všechno provalilo, ale po dvou dnech mne v slzách poprosila o odpuštění a slíbila, že se mnou zůstane do konce života. Nakonec jsme si řekli, že by nám pomohl společný zájezd někam do sladké Francie,“ smutně se pousmál. „Takové líbánky na usmíření a nový začátek.“

„Škoda, že nemohla jet.“

„ Myslíš kvůli nemoci? Tak to nebylo. K něčemu se ti přiznám. Podnikl jsem ještě jeden  poznávací výlet do jejího mobilu. Odhadnout kód pro odemčení telefonu mi nedalo moc práce. Většina si dává snadno zapamatovatelnou číselnou kombinaci. Třeba vlastní datum narození. Stejně jsem nic nenašel. Veškerá historie byla vymazána, ale jedna zpráva, ta poslední, nikoliv. Asi si  chtěla nechat na památku jeho a její poslední vzkaz. Ten jeho mě nezajímal, ale ten její mám pořád před očima.- Moc tě miluji a navždy budu. Sbohem-. Konec dobrý, všechno dobré, dalo by se říci. Zazvonil zvonec a pohádky je konec“

Nevěděl jsem, jak zareagovat. Byl jsem ten poslední, kdo by mu mohl radit.

„A jak stará byla ta zpráva?“ nakonec jsem se zeptal.

Dost stará, ale pro mě čerstvá. Přečetl jsem si ji tři dny před odjezdem. A tak jsem ji bez bližšího vysvětlení oznámil, že bude pro nás oba lepší, když pojedu sám. Byla tolerantní. Mám přece skvělou ženu.“

„Doufám, že se ti podařilo dát se do kupy. Asi jsi ten týden na zklidnění potřeboval.“

„Určitě.“ Zvedl sklenici. „Smrt mobilním telefonům! Na to si teď připijeme!“

A tak jsme si oba připili.

Jako každé ráno jsem se opět probudil do prázdného pokoje. Než odešel na svou ranní procházku, všechno si sbalil. Zůstaly jen prázdné flašky od vína v odpadkovém koši. Taky jsem si dobalil svůj kufr, zamkl pokoj a klíč odnesl na recepci. Mezitím se už otevřela snídaňová místnost, do níž se zvolna trousili hoteloví hosté. Honza býval vždy přesný jako švýcarské hodinky, ale tentokrát měl zpoždění anebo se rovnou rozhodl, že snídani vynechá. Většinu vína včera vypil on a nejspíše měl ještě žaludek na vodě. Jenže se nedostavil ani k autobusu. Telefon neměl. Vedoucí zájezdu se  snažila dovolat do cestovky, zda nemají na něho nebo člena jeho rodiny nějaký jiný kontakt, ale neměli. Čekali jsme více než hodinu, ale marně. Vedoucí se domluvila s recepčním, aby ji kontaktoval, kdyby se náhodou objevil. Během cesty domů opakovaně volala na hotel ,ale vždy se stejným výsledkem. Do hotelu se nevrátil.

Ještě jsem se na žádném předchozím zájezdu necítil tak beznadějně osaměle. Do cíle jsme dorazili až hodinu po půlnoci. Marně jsem očima hledal nablýskanou Octavii s dlouhovlasou ženou se smutným pohledem. Jenže už na mě netrpělivě čekal syn s odvozem. Musel jsem jít.

Týden jsem surfoval po internetu, ale zprávu o nezvěstném českém turistovi jsem nenašel. Volal jsem i na cestovku, ale nic mi neřekli. Po telefonu informace o svých klientech nesdělují a zvláště ne tomu, kdo ani není rodinný příslušník, dostal jsem jen chladnou odpověď. Kdybych se snažil, nejspíše bych vypátral jméno řidiče autobusu a průvodkyně, ale vzdal jsem to. Možná je dobře, že se pravdu nikdy nedozvím. Je to paradox. Každý chce, aby to, co má začátek, mělo i svůj konec a zároveň skoro každý touží po nekonečnu. Někdy je lepší nevědět všechno a nechat příběh nedokončený, i když verze, které se nabízejí, nejsou zrovna veselé. Jako text té písně od Lou Reeda.